Je tomu víc jak 72 let, co jsem se
narodil a co byla vedra k neutěšení. Traduje se, že nám Rusko poslalo
vagóny obilí, ač sami neměli, co dát svým lidem. Vše oschlo na stojáka.
Kupodivu u nás doma v Sudetech ne. Lesy, potoky, kopce a samotná řeka Nisa,
Ploučnice to nesly statečně a vedro potažmo sucho unesly. Mně bylo v kočárku
hej. Maminka měla svoje mlíčko sucho nesucho.
Splachovací WC nebylo, tudíž se vodou
šetřilo, velké praní mytí těla se oddalovalo, co to šlo. Kropicí vozy, o tom se
nikomu ani nezdálo a studně? Já do nich nekoukal. Táta se v duchu radoval.
Nemusel kropit ovoce a zeleninu. O to déle vydržely ty krásné pozinkované konve
po Němcích. Jablka červivěla ještě na stromech, to samé švestky, hrušky.
Mirabelek, špendlíků, těch bastardů naši pangejtů, zarostlých zákoutí, vyvážek a lesních pasek
bylo dost a sládly před očima, těch bylo kupodivu dost.
Vedro. Už jsem se sprchoval jednou doma
regulerně pod sprchou, dvakrát venku vodou z hadice. Teď ležím doma na
koberci na břiše a snažím se někomu, kdo to bude číst v zimě sdělit, jak
je mi horko, jak mě pálí oči, jak mi teče z čela pot a blbě se mi dýchá. Je
toho horka moc. Teď ve tři odpoledne 36°C,
samosebou ve stínu a nad nulou. Včera nám praskl teploměr. 42 °C na sluníčku.
Pes leží v koupelně a potí se jazykem.
Černý kožíšek, co má jen jeden a stále na těle, nesundává, leží jako zabitý,
jen smutně na mě koulí oči a z jazyka mu kape. Pije vodu jako protržený a moje
paní? Ani se neptejte. Komáři koušou tam, kde to nejvíc svědí. Je sladká, tudíž
láká mé konkurenty, predátory. Mě koušou jen sporadicky.
Hergot! Mraky tu plují oblohou od hranic
k Ještědu, od Ralska k Lemberku a nic! Už měsíc neprší. A bude se nám
stýskat. Paní už ani nevěří. Zahřmí - a nic… Já kropím rajčata vodou z konve a
kupodivu rostou. Svědčí jim má píle. Tráva už není trávou, ptáci oněměli bojí
se usnout. Nikdo už po obědě nepracuje. V tom horku mozek stávkuje, ruka sotva
udrží láhev piva, minerálky, popřípadě studeného čaje (to v mém případě).
Strašně se mi potí čelo. Už aby zapršelo. Snad už zítra, to bude pátek 10.
července roku 2018. V zimě si rádi vzpomeneme, hlavně ten, kdo půjde odhazovat
sníh. Bude to i o sluníčku, co v zimě nehřeje. Ruce v rukavicích, teplé
obutí. Proboha, lidi, nestrašte! Kde jsou ta letní vedra, teplo, jak se lidově
říká, jako v pekle u kotle.
Teplo je pořád, slunce žhne jak na
Sahaře. Co vypiješ, vypotíš. Vše, co roste, usychá. Žízeň máme všichni. Dát si
tak trochu tepla do batohu, do ledničky. Zní to infantilně, ale je to moje
přání. Uvidíme, kdo se toho chopí. No, řekněte sami, mít tak ledničku, co umí i
topit. Asi trochu blbnu. To bude z toho horka. Už se těším, až zasněží.
Žádné komentáře:
Okomentovat