Dnes píši Vám – Heleno Cejnarová,

u příležitosti Vaší výstavy obrazů ve vestibulu libereckého hejtmanství. Ženě z Českého Dubu, tak blízké entusiasmu Karolíny Světlé. Ženě umělkyni, která mi připadá renesanční, důstojná, stát vedle velkých umělců humanistů s výstavou ,,Dialog duše a rozumu“. Škoda, že zde nejsou zastoupeny sochařské práce z Vaší rozsáhlé tvorby.

Soustřeďme se na vystavené obrazy, kouzelný náhled do komnat, budoárů a pokojů civilizace našeho věku, na pozoruhodný stav duše, vyváženost a přesvědčivost zpracovaného tématu. Vaše dílo zastoupené na výstavě je dokonalým mezníkem, vzorem prací umělce snažícího se o uměleckou profesionalitu. Váš už proslulý lyrický symbolismus provokuje a je u výzvou. Poznáváš-li ztotožníš se. Na jedné straně složitost naší existence, na druhé straně obraz života, plný složitosti bytí s jeho stíny.

Názvy jednotlivých obrazů nenechávají nikoho na pochybách, jak moc vážně přistupuje malířka Helena Cejnarová k danému tématu, ke světu kolem nás, a jak se s ním umí popasovat, přijmout onu výzvu. Leitmotivem je zrcadlo nastavené člověku, lesu, rostlinám, hvězdám, vodě, oknům, které nás vedou od světa úzkosti k vítězství. Chtěl bych být krásným oním kusem dřeva a snít sen, být stínem i duchem lesa, míčem, se kterým se malířka chystá hrát.

Dnes píši Vám a z plna srdce držím palce Vaší výstavě, aby se stala místem odpočinku, zamyšlení, místem kudy bude proudit energie života. Kruhy, čtverce, trojúhelníky, čáry, geometrie života a složitosti světa… Dovedete zvládat vlny, postavit větru větrolam. Umíte víc než umí druzí, a proto mnohá srdce patří Vám.

Mám v pokoji a v ložnici, kde spím, mnoho z toho, co krášlí i Váš byt. Žel, já tam jen jím a přebývám, na rozdíl od Vašich věcí, které kolem Vás žijí. Jsou tam, kde mají být. Umí proniknout duší, jako by zdí nebylo a Vaše ruka je špachtlí, rydlem, či barvou na paletě. Každý, každičký člověk je jiný. Mé šero vnímá druhý jako noc, někdo chodí spát nahý, jiný se zimou choulí. Váš svět je mi milý a přitažlivý.

Vám prozřetelnost udělila moc měnit černou na červenou, pár prken změnit v les, hru s míčem vidět skrze okna katedrál, vidět jej jako duši člověka. Váš učitel, profesor Milén, Vás naučil tvořit krásno, mne Cyril Bouda naučil číst a rozumět tomu co tvoříte. V chaotickém světě nacházet stopu člověka, který umí rozprávět.

Je pro mne čest umět číst vzkaz autorky, která píše, kreslí a maluje pro diváka, který ve Vaší tvorbě vidí víc, než pouhopouhé obrazy. Vidím celou říši rostlin, ducha hor, lesů, strží, uvadlé trávy, mokřadel a tůní, chválu přírody, člověka a jeho práce. 

Výstava je přístupná od 1. října 2012 do 31. října 2012 ve vestibulu Krajského úřadu v Liberci, U Jezu 642 /2 a

Jak Chrastava vstoupila do dějin

Ne všechno vyjde, jak má, a i to nejlepší plánování někdy selže. Máme tu v Česku někdy děje, nad kterými kroutí hlavou i holštýnské stračeny.

Není tomu zas tak dávno, kdy císař František Josef zanevřel na Liberec, protože na něj místní anarchisté spáchali nepovedený atentát. Před městem podminovali viadukt, a protože byli nedočkaví, došlo k explozi dříve než mělo. Zatímco místní anarchisté se dohadovali, zda mají na jeho přípravě větší zásluhy anarchističtí Němci nebo Češi, Vídeň se naštvala a protože seLiberec tehdy topil v dluzích, suspendovala celé jeho vedení a dosadila úřednickou vládu. Herdek, co nám to připomíná???

Tak nějak podobně to bylo tentokrát rovněž na trase z Prahy, jen o pár kilometrů dál v Chrastavě. Mladý muž splnil, co si slíbil a dobře placená ochranka tam stála jako dobře vyřezaní svatí. Tady by se hodila slova dobrého vojáka Švejka, když hodnotil práci generálního štábu v poli, kdy velící byl zbaven pravomocí, ale byl tak degenerovaný, že to nepochopil a velel a velel. Pokud to ve Švejkovi není, tak se omlouvám, ale chování prezidentovy ochranky, kterou si tak, jako vy, i já platím z daní, bylo opravdu „nadstandardní“ a k pobavení.

Jedničku, sice ne z chování, ale z volby správné zvolené zbraně, dostává „atentátník“. Sedm kulí – antiperlí vyděsilo, a bezezbytku splnilo, proč bylo vystřeleno. Lidé jsou naštvaní a pokud císař nedostane „na budku“, nic se nebude dít. Ten šestadvacetiletý mladík si vůči svému zdraví počínal mimořádně nebezpečně. Kdyby ochranka konala, jak má, už by byl po smrti. Ale Pavel Vondrouš, znaje poměry v Česku, kde se pančuje benzín i vodka, věděl, že nikdo střílet nebude, a kdyby, že se netrefí. Ani ochranka přece nebude riskovat obvinění z neoprávněného použití střelné zbraně. Co naplat, opět jsme terčem posměchu celého světa: Atentátník zneškodněn dvěma chrastavským důchodci…

Dvě hodiny po události mi starosta Chrastavy řekl, že někdo na prezidenta střílel, ale prý jen z plastové pistolky, o mnoho víc nevěděl. Já stál od prezidenta tři metry. Vedle mne, dráty omotané kolem uší, jeden z ochranky a mladík v maskáčích kolem nás volným krokem prošel k náměstí. K tomu všemu hrála cimbálovka bez přerušení Pochod Radetzkého, sluníčko svítilo, program nerušeně pokračoval, pivo teklo proudem a výdej chlebíčků a koláčů se nezastavil. Kamery televizních štábů atentát po česku nepřehlédly a záhy jsme se všichni ocitli ve světě významných událostí.

Most, kvůli kterému jsme se zde všichni sešli stál a stojí v plné kráse tak, jako před povodní v roce 2009, která ho úplně zničila. A Chrastava? Neplánovaně vstoupila do dějin neprofesionálních zásahů ochranky spíš než zpackaných atentátů. Teď ještě, aby prezident na Chrastavu nezanevřel stejně jako císař na Liberec, a neposlal do Chrastavy zkontrolovat městskou pokladnu…

Byly doby, kdy se na těchto a podobných místech ve středověku stavěly smírčí kříže. Nestálo by za to,  postavit jeden takový skromný menší kříž poblíž mostu s odvoláním na to, že ač nezdařený, tak to byl pořád první atentát za obě volební období prezidenta euroskeptika.

Jenom povzdech aneb Za dobrým jídlem

Nevím, zda to znáte za kinem Lípa, blíž Nise. Tam v takovém zákoutí pravidelně ve čtvrtek týden, co týden po čtvrté hodině odpoledne nakupují vietnamští obchodníci z aluminiových boxů plavuně, přesličky a mořskou trávu. Zpomalím krok a v úžasu hledím, jak tihle vzrůstem malí chlapci původně od rýžových polí zbožně hledí na svazky zeleniny, co se záhy promění v jejich národní jídlo. Asi ano, neboť už z jejich kroku poznáte že kolem vás prošel uzlíček stravovacích nervů, který se tak mocně těší až zeleninu povaří, že vás nevidí. Jindy tak slušní pokorní služebníci obchodu jdou s noži se třenkami u kotníků bot.

Nepozdraví, jsou zmatení. Vidina jídla z domova je rozteskní, rozpoltí. Jídlo je vrací domů. To platí všude, kam dojede auto s plavuněmi a s přesličkami. A platí to jak pro chlapce a děvčata z dalekého Vietnamu, tak pro obchodníka z Frýdlantu, redaktora z Jablonce, posunovače ze Žatce, sestřičku z Varnsdorfu. Vím, o čem mluvím, co se mi honí hlavou, když sním o dobrém jídle. Vy mladí už si to nepamatujete, ale nebylo kdysi Globusu, Tesca ani Interssparu, ale byly tu obchody, co voněly sortimentem, který nabízely, dršťkovou polévkou i vuřty s cibulí.

Tatínek prodával v zelenině a považte, přesto, že šlo o zeleninu, které trvalo značnou chvíli než dorazila z polí Polabí na pult do Ruprechtic, voněla. Voněla a já ještě po padesáti letech jsem na tom jako ten obchodník z Vietnamu. Kde k tomu došlo, kde došlo na lámání chleba, kde voní seno jako sušené bylinky? Budete se divit. U sousedů v Žitavě, v jedné z těch uliček k radnici, kde prodávají Vietnamci. Co tím chci říci, milí čtenáři? Už to tak dnes chodí v těch velkých řetězcích tam, kde voní kilo mouky stejně jako ředkev, nebo náhradní duše ke kolu.

Co z toho všeho vyplývá je na bíledni. Dělej, co umíš, člověče, bývalý studente z Harcovských kolejí. Staré dobré časy v podobě dobrého jídla, vůně peřin z husího peří, ovoce a zeleniny, co vydrží a nekazí se, je v Čechách asi navždy pryč.

Je mi známo a zároveň si i myslím, že tyhle aféry s omýváním jídla a pomlouváním zahraničních sousedů přivede zákazníky tam, kde si jídla budou vážit. Třeba to nebude zítra, ale věřím, že se doba poctivosti do našich obchodů vrátí.              

Nebezpečný rok 1945 v kraji pod Ještědem

S osvobozením 9.května 1945 to bylo v našem okolí všelijaké. O jaké osvobození pro zdejší Němce šlo? Snad pro ty ubožáky válečné vězně, židovské ženy v lágru v Bílém Kostele, totálně nasazené Čechy, ale pro ty z domků, vil a statků v Liberci, Hrádku n/Nisou, Frýdlantu, Jablonci asi ne.

S organizováním výkonu bezpečnostní služby bylo na tomto území osvobozené republiky započato až 25. 5. roku 1945. Do té doby se o bezpečnost staralo několik českých dobrovolníků. Doba byla příznivá všemu, co známe z dějin… Za Rudou armádou přitáhly do pohraničních okresů loupeživé tlupy marodérů, zběhů v uniformách ruských vojáků, vlasovců, kteří uniformu německých vojáků vyměnili za ruské vojenské rubášky. Ti všichni vykrádali a loupili na Liberecku a Jablonecku i za bílého dne a to jak u Němců, tak u přicházejících Čechů.

Od nově vznikajících úřadoven ,,OSK“ (okresních správních komisí) vyžadovali se zbraní v ruce příděl různého zboží. Zpočátku jim bylo vyhovováno, neboť všichni čeští úředníci byli přesvědčeni, že se jedná o příslušníky Rudé armády a z vděčnosti a úcty k ní se snažili přáním vyhovět. Když došly tyto informace na velitelství Rudé armády do Liberce, tak došlo na všechny úřadovny ,,OSK“ striktní nařízení žádosti zamítat a ,,žadatele“ předávat ruským vojenským orgánům. To se týkalo i vydávání různých ,,bumážek“ - legitimací. O ně žádali především vlasovci a zběhové.

Odmítnuti neváhali střílet. Tak přišel o život 22. 8. 1945 na Záskalí Josef Poliak, obdobně 23. 9. 1945 František Hybner s manželkou z Görsdorfu (Loučná – dnes Hrádek n/N). Ruské vojenské soudy odsoudily často i k výjimečným trestům zastřelením ruské vojáky, kteří znásilnili, jako například v Machníně. Nově vzniklá OSK (po 25. 5. 1945) šetřila i předávala soudům také české hrabivce, kteří od Němců kupovali majetek, který jim již nepatřil. Tento zločin byl trestán soudy republiky mnohem přísněji, než kdyby Čech nakupoval od českého zloděje kradené věci.

Kriminalita v druhé polovině roku 1945 začala prudce stoupat. Nejvíce poškozovali republiku Němci určení k odsunu z republiky. Takoví Němci neváhali zapálit svůj dům a uniknutí trestu řešili někdy i spácháním sebevraždy… Sabotovali výrobu, ničili stroje, zásoby. K větším sabotážím došlo např. 9. 7. 1945 v Chotyni v továrně na čokoládu Körber. Továrna sloužila jako sklad střeliva po německé armádě. Při výbuchu přišlo o život našich 7. českých vojáků. Po této zkušenosti byli všichni Němci z obce vyhoštěni. A přitom policejní stanice byly obsazeny 3-4 policisty – příslušníky SNB (sbor národní bezpečnosti). Za tak slabého počtu příslušníků SNB začal i jejich hlavní úkol pro léta 1945 – 48, asistence při odsunu Němců z českého pohraničí.              

Alkohol opravdu musíme?

Alkohol je pošetilé zvíře. To člověk netuší, když si vezme domů malou opičku, aby  ji přijal za svou a choval se k ní vlídně. Učí ji všechno, jak má se učit nevinné dítě. Jíst lžičkou, mluvit, posedět si na nočníku, první slova, jak zavazovat boty. Nepíchnout se vidličkou. To všechno malá opička záhy umí a je čas ji seznámit s jejími druhy.

Alkohol je pošetilé zvíře a člověk je špatný krotitel. Z opičky vyrostl statný samec. Má velké žluté zuby, ruce jako lopaty, hlavu jako škopek, špínu za nehty. Sedí mezi hosty a má rád svého pána, který ho toho tolik naučil. Drží se ho jako klíště. Opice se naučila i kouřit a pije pivo z lahve. Když si nahlas říhne, tak se odér piva kolem zdí jen vine. Pán se jen trochu zdvihne, ale pak rezignovaně mávne rukou a řekne, co chcete, je to jenom opice.

Opice se občas způsobně zvedne a jde tam, kam chodí i císař pán pěšky a pak se zas vrátí a políbí svého pána na vlasy. Domů se vracejí spolu a co jim je ke cti, tak nezpívají písně jiných autorů, ale pouze ty své a dvojhlasně.

Doma je čeká to, co všechny pijany. Studená kuchyně, mráz doma i za okny. Studená postel. Mrazivé úsměvy. Pijan a jeho opička nejsou pro nikoho partnery. Alkohol je metla lidstva, koště kterým hostinská vymetá ze zdí pavouky a postrkuje ke vchodu vytrvalé pijáky. Běžte, běžte domů, tam čekají vaše maminy, děti, vaše rodiny.

Alkohol je pošetilé zvíře. Dobře udělají ti, co zamíří rovnou do záchytné stanice. Tam na ně čekají, svléknou je, postříkají studenou vodou a uloží, jak do vaty. Pak už jenom mříže a spěte sladce, drazí opilci.

Těžká, přetěžká jsou rána opilcova. Opičky jsou u nich jako doma. A tak to jde s nimi pořád a stále do kola a do kola. Jednomu se to může zdát i zábavné, ale těm, co na tyhle posedlíky čekají doma a v práci těm, už tolik ne.

Alkohol je pošetilé zvíře, zlé a zákeřné. Necvičte ho, nepřítelíčkujte se s ním, nevychutnávejte jeho chuť na patře svých úst. Patří jinam než do žaludku. Patří do záchodu, zrovna jako ten, kdo ho pije a nedá si říct.                                          

Skončilo léto roku 2012

Letošní léto šlo. Počasí bylo všelijaké, spíš bylo teplo. Žádná potopa, pokud někde neprasklo potrubí. Byla tu Benátská noc, výročí britské panovnice, olympiáda v Londýně, kauza Dr. Ratha, další zchudnutí liberecké radnice, nic, co bych nečekal. Skoro žádné atentáty, žádní extremisti, jedna válka v Sýrii, v Afganistanu, pár cestovek padlo a houby pořád rostou pomálu. Aby to bylo všechno, tak se čeká dobrá úroda všeho, co na jaře nezmrzlo. A je tu září, škola, babí léto a úvahy, co nás čeká ty tři poslední měsíce do Vánoc.

Škoda toho léta. Nebylo zlé, ale je pryč a dělat si zásobu tepla z léta, ještě neumíme. Zásobu slisovaného sluníčka pěkně v konzervě na suchý zip, jako se teď dělají různé ingredience do polévky. Mít tak zásobu sluníčka, tepla do polštáře a vzít si ho na náves pod strom na lavičku a večer na procházku, když už od vody se zvedá celá vrstevnice nočního chladu. Tam si tak postát a dát si doušek letního tepla.

Takové léto jako letos, to by ušlo zopakovat si ho. Mít teplo v krabici na mléko, na špejli jako zmrzku, abych, až si sednu, mohl jsem i vstát a nemrzly mi uši a prsty na rukou a nos nezčervenal mrazem. To bych si docela přál. Vyhodit a odvést do sběrného dvora bednu levného tuzemáku zrovna tak, jako ledničku a špajz plničký lihu do ostřikovače.

Teď už se těším na výstavy, vejšplapy a prima blešáky, kam chodím rád, neboť tam chodí všichni moji známí… Těším se, až létem znavená zvěř, ptáci a ryby postojí a dají mi šanci zhodnotit jejich jedinečně stavěná těla, a já pochopím co zmůže slunce, voda, letní vzduch.

Já si vlastně moc tepla, slunce a vody neužil. Pořád bylo co dělat. Čekal jsem, že mi mladí půjčí čtyřletého vnoučka. Nepůjčili. Asi se bojí, že bych ho naučil, co oni neumí…. Žít jako děda, to jsem si já vždycky přál. Tihle staří pánové, co sloužili císaři pánu, měli šmrnc a punc starého Rakouska. Uměli spoustu jazyků a dělali, co chtěli oni a ne, co chtěli ti z národního výboru.

Já měl jednoho takového doma, a byla to univerzita, která je k nezaplacení. Občas jsem dal dědečkovi na vstupné do kina a v jeho bytě zůstal sám se stejně vyděšenou slečnou na kus řeči na celé odpoledne, abych si testoval funkčnost své oběhové soustavy.

Léto, budiž požehnáno a vracej se tam, odkud přicházíš. Do Vesce, do Liberce, do Jablonce,  na Ještěd, k čisté vodě na koupání, na schody u radnice. Nabrat sil a vydejchat. Doufám, že se tak i stalo a teď to bude jen o pilné práci a o pomoci těm, co to potřebují. Co naplat, horko už asi nebude, nezbývá, než si zatopit a posvítit si, koho na podzim zvolit a na kraj posadit. A do chládku posadit všechny ty, co mají prsty namočené v metylalkoholu a věřit tomu, že bude dost čistého lihu a nikdo nás nebude opíjet pančovaným rohlíkem….               

Machnín – malá obec

V Machníně je hezky, řekla moje maminka a tatínek se tím pádem stal národním správcem machnínské truhlárny Simm a Wagner. Truhlárna stojí dodnes pod kostelem, ale dřevo se v ní už neobrábí. Podivnými cestami osudu je z ní dnes hospoda.

Tehdy se v ní vyráběl ohýbaný nábytek. Fabrička prosperovala a my dostali služební byt. Naproti přes ulici v bývalém hostinci ,,Nordlicht“, který v přízemí sloužil machnínským divadelním – loutkovým hercům. Bydleli jsme v patře. Já, táta, maminka a kanárek v malinkaté kleci, dárek od začínajícího ornitologa, tatínkova bratra Waltra. Pozdějšího největšího  českého znalce v oboru genetiky krásných kanárů…

Machnín, ono se řekne vesnice, ale tak jednoduché to zas není. Tahle příměstská obec na dohled od velkoměsta a tři kilometry od menší Chrastavy, městečka na opačné straně směrem k blízkým státním hranicím. Z jedné strany kopec jako hrom – Ještěd, z boku bývalé Údolí svatého Kryštofa, a uprostřed řeka, Lužická Nisa. Suverénní obec, která svou suverenitu vyměnila za městskou hromadnou dopravu a sliby přílivu peněz do infrastruktury obce. Hořké zklamání. Snad jenom ten autobus č.16 občas Machnínem projíždí. Práce a peníze, rozhodování o obci, to bylo velkým zklamáním. Až se obec vrátí k samosprávě, tak se vrátí k prosperitě, které jí bude ku prospěchu víc, než být spravována velkoměstem.

Machnín neměl vždy pojmenování ulic. Náš dům stál v Řetízkové ulici a měl číslo 126. Dlouho jsem si na jméno ulice a směrovací číslo nemohl zvyknout. To vše do Machnína přišlo až v šedesátých letech minulého století. My jsme dům koupili jako většina Čechů po Druhé světové válce, jako konfiskát po Němcích, co se vzdali československého občanství, a co je hlavní, chtěli ,,zpět do Říše“, v čemž jim bylo vyhověno. Táta dům koupil už z druhé z české ruky od pana Balíka, za 28 tisíc korun, ale ve skutečnosti za 40 tisíc. Těch prázdných domů už nebylo tolik. Když tatínek přestal dělat národního správce, museli jsme opustit služební byt a našli podnájem u Fořtů v Nové čtvrti. Tam jsme byli spokojeni, ale když se naskytla možnost jít do vlastního, šli jsme….

Řetízková ulice. Pošťák na penzi, řídící učitel s manželkou na pensi, naproti nám truhlář na pensi, v patře podivní Němci na pensi. Pod námi vdova po německém padlém vojákovi… Takové a podobné složení obyvatel bylo v oněch šedesátých letech téměř v celém Machníně. Spousta antifašistů, kteří měli výjimku z odsunu, Češi, co tu bydleli před válkou a po válcem do obce vrátili, Slováci z kraje, kde republika kdysi hraničila s Rumunskem, Volynští Češi z Polska a Ukrajiny.

Co národnost, to jiné zvyky. Bylo pestřejší a zajímavé, jít po škole ke kamarádovi, kde jsme často jeho rodičům nerozuměli. Rádi jsme si tehdy vzájemně pomáhali. Na naši domovskou obec nedá nikdo z nás ani dnes dopustit. Snad, že v těch časech svítilo víc sluníčko a míň mrzlo.  Bylo to mládím, mládím…         

Kroužkujte!

Už jenom párkrát se vyspíme a máme tu volby. Pro někoho, kdo čeká na ježíška to bude trochu drsné probuzení, pro většinu z nás důležitý společenský akt svobodné vůle občana, který si je vědom svých práv a povinností. Nezastupitelný krok na cestě změn společnosti, která se jen těžko smiřuje s korupcí, protekcionismem, s nímž se setkáváme tak často.

            Volby. Jejich výsledky jsou zrcadlem odpovědnosti každého z nás. Je naší občanskou povinností vybrat strany a jednotlivce blízké našemu názoru, názoru na vše kolem nás. Takzvaně vykroužkovat osobnosti, které dobře známe,kterým věříme. Máme velkou zodpovědnost. Je nám dáno rozhodovat o současnosti, ale i o budoucnosti. Nenechat se ovlivnit těmi, co říkají: Nikam nechoď, je to zbytečné, nemá to cenu, všichni jsou stejní…

            Budiž, ale ani my nejsme stejní. Nevolme ty, co kradou, lžou a všelijak překrucují pravdu. Známe je a nevolme je. Využijme možnosti zakroužkovat ty, kterým důvěřujeme. Trochu mi to připomíná Gorbačovovu perestrojku, ale berme to tak, že lepší mechanismus dosud v demokratické společnosti nikdo nevymyslel.

            Dejme šanci mladým, pracovitým lidem, kteří mají chuť něco měnit. Takovým, co mají vizi, třeba i radikálních změn uprostřed silných a velkých partají. Je čas nových politických garnitur, zřeknutí se politikaření a zákulisních dohod, které tak dobře známe z radnic v našem okolí.

            Nepromarněme příležitost mít ve vhodnou dobu prst na spoušti. Dejme šanci všem „buřičům“, pokud chtějí stavět, vítězství rozumu nad pokrytectvím, všem, kteří se chtějí postavit kmotrům, bývalým „kamarádům – přítelíčkům“.

            Přemýšlejte proto dřív, než řeknete: Volit nepůjdu. Kroužkujte a zodpovědně vybírejte ty, o nichž víme, že se nebojí a budou našimi hlasy mluvit na příštích jednáních o nás, naší společné budoucnosti. Vykroužkujme a dejme jim své hlasy. Zvolme je, ať jsou našimi zástupci. Svět se začne vždy točit tam, kam se opřou miliony lidí. Buďme optimisty – začneme s kroužky a skončeme s předraženými zakázkami na stavby v našem okolí. Takže naplnění demokracie, k volbám a ke kroužkům!!!

Podivuhodná země – Sudety

Bylo, nebylo, ale spíše bylo. Na poli byla vrátka rovnou do sadu. Mezi mnou a vrátky tekla řeka Nisa. Stál jsem na státních hranicích. Vy nevíte, jak nás to kluky dráždilo. Jen čtyři metry vody, vody po kolena. Na druhém břehu mezi vrátky a řekou trávu oždibovaly německé husy. Úplně stejné jako u nás. Stáli jsme tam opřeni o kola a snili. Dnes by to bylo o těch husách, tehdy o odvaze přebrodit se do Německa. Od tamtud prý vracejí. O tři sta metrů níž je Trojmezí. Na téže řece už jsou hranice tři česká, polská, německá. Tak tomu bylo v roce 1953, tak tomu je dnes o šedesát let později.

Poláci, když chytli, tak nevraceli a rovnou posílali zadržené na stavbu zničené Varšavy. Jestli i kluky? To nikdo z nás tehdy určitě nevěděl. Bylo krátce po válce a my o ní věděli všechno. Na nic jiného jsme si nehráli. Naši a Němci. Každý chtěl být náš. Němci jsme byli skoro všichni, někdo po obou rodičích, většina aspoň po jednom. Být opravdová válka a my o něco starší stáli jsme proti sobě doopravdy. Naši rodiče a prarodiče by mohli vyprávět. A nevěřili byste. Příběhy, kterým oni sami nevěřili, nemohli pochopit. Pochopit, vrátit se a žít s vědomím, že se to, co se stalo stalo se jiným….

A my jsme si pod jejich okny, na břehu Nisy, před trojitými dráty hráli na válku – naši a Němci. Kolik našich babiček oplakalo děti své i svých sourozenců, co se pobíjeli navzájem a přitom umírali s jménem stejné osoby na rtech. Válka skončila dávno, a přestože úřady za to trestaly, my kluci, jsme měli zbraně, části uniforem, medaile, fotky, legitimace, plynové masky, helmy, kompasy, píšťaly, dýky, obrázky, knížky. Naše skrýše přetékaly těmito zakázanými věcmi – fosforové, samozápalné trubičky, německé vojenské batohy, příbory, vojenské konzervy, boty, přezky, šály. Každý, každičký měl toho doma spoustu po Němcích. Rodiče plné kuchyně nádobí, postele, proleželé matrace, deky, křesla, záclony, koberce, obrazy.

 Bože, co toho všude bylo! Konve, zahradní lahvičky, nářadí, optika, známky, mince, pohledy. Nemáte ponětí, co tu po nich zbylo! Staří to tajili, my s tím kšeftovali. Výměna všeho za všechno. Naše první známky byly o Německu, alkoholu, co zbyl na půdách po Němcích, oblečení, botách, čepicích, jízdních kolech, psech, králících, slepicích a holubech.

Vařilo se a zavařovalo do sklenic po Němcích. Hledalo se všude, kam ještě, co Němci před Rusy schovali. Němci nikdy nic nevyhodili. Schovávali vše. Kameninové hrnce na rychlokvašené okurky, hrnce na sádlo, mouku. Děvčata si schovávala dopisy, malované hrnky, věci z pouti, z Mariánských procesí, biřmování. Celá desetiletí. Výměna střech ukázala, co všechno před námi schovali pod krovy, v podlahách, pod schody, v altáncích. Příbory v etuích, nebo zabalené jen tak v utěrkách. Zarámované fotky válečných vysloužilců,hasičů,  brýle, náhradní zuby, strojky – magnety na léčení bůhví čeho.

To byla doba, která nás poznamenala i pozdější sběratelskou horlivostí, která je větší u nás v pohraničí, než třeba v Praze „ve vnitrozemí“, jak se eufemisticky říkalo místům, odkud z vnitrozemí Češi přišli do Sudet, do míst, odkud byli v letech 1945 – 1947 odsunuti Němci.

Kolik kdo má babiček sudiček

Já měl, co desetiletý kluk babičky hned tři. S vědomím toho, že si přitížím a odhalím tajemství, zeptal jsem se té, kterou jsem považoval za nefalšovanou, a dozajista za pravou, která z nich je tunavíc. Babička Tylda se přiznala hned napoprvé. Nikdy bych to do ní neřekl.Jediná z těch tří chodila stále namalovaná, učesaná, upravená a kouřila.Měla krásnou měkkou moravskou češtinu a dědeček Artur si ji přivezl ze Středníhovýchodu, i když byla z Mikulova. Víte, v česko-německo-židovské rodině to bylakrátce po Druhé světové válce téměř zaběhnutá praxe. Jak babiček na jednéstraně ubylo, na druhé jich přibylo.

Z rodinných sporů a každodenních půtek rodičů ve mně,jako ve vnímavém dítěti narozeném už ve dnech osvobození, utkvělo přesvědčení,že válka přijít musela, neboť denní šarvátky česko-německého pohraničí nemohlazastavit ani židovská rozvaha, ani česká marnivost nebo německá akurátnost…. Atak jsem po válce vyrůstal v objetí tří babiček. České od Dobříše, německéod Liberce a židovské od Mikulova. Děda Artur se stačil totiž oženit dvakrát. Neboi víckrát?...

Prvních deset let svého života si vážím nejvíce. Naučil jsemse dva jazyky, porozuměl jsem jazykudědy Artura, babičky Tyldy a mé maminky. Naučil jsem se číst a psát, ve školejsem prospíval. Začal jsem sbírat známky, pohlednice a uvědomil jsem si, žejsem Čech, Němec a také Žid, tak trochu od všeho kus. Všechno v jednomdesetiletém klukovi z vesnice u Liberce, ale Žid nejmíň, neboť o tom sedoma nemluvilo. To jenom, když jsme jako parta kluků některé ze sousedek něcoprovedli. To pak ta nejnamyšlenější, nějaká Čtvrtečková, na mě jediného křičela:,,Ty židovskej spratku!“

Babička Tylda byla z rodiny veleváženého Mikulovskéhorabína a tak mě i učila. Děda byl správcem libereckého židovského hřbitova. Tahlebabička se poznala s dědou tak, že oba včas opustili tuhle zemi, kterápřijala za své Norimberské rasové zákony a měla Židy za bezprávné občany.Přesto mnozí neváhali položit za ni své životy. Děda i babička Tylda se vrátilidomů, až když sundali vojenské uniformy naší armády v zahraničí.

Problematické to měla druhá babička od Liberce. Její dětibojovali proti Hitlerovi, synovci a další pro Hitlera. Česká babička měla jendcery. Všem jsem jim naslouchal a věděl, že naslouchám větrům od Ještědu,z Brd, z kraje zralého vína, z hnízdiště havranů a čápů, kde i životbyl výhra, a kde soused mohl skončit udáním souseda.

Všechny mé babičky byly obezřetné a každá z nich byla super-jedinečná.Přesto babička Tylda z Mikulova byla absolutní jednička. Žel, ty vždyumírají první. A tak dnes i ona leží na židovském hřbitově v Liberci, a jáji tam občas navštívím a kamínek jí na hrob položím. Říkám jí, co nového, cojím, co dělám, kam se chystám. Je to už téměř šedesát let. Přesto, má třetíbabičko - sudičko, nezapomínám a děkuji za vše, co v sobě mám. Za to děkuji i všem zbývajícím babičkám.

Svět ozářený podzimním sluncem

Asi by se mi už nechtělo sedět v osm ráno v lavici a křičet: „Dobré jitro, paní učitelko!“ Však taky pospolitost hloupne a já mám z toho škodolibou radost, když vidím i doma vědou ozářené příbuzenstvo. Světu odpustím i to hnusné vstávání v pondělí časně ráno.

Září, to je rovněž o ovoci. Švestky, jablka a hrušky, česká klasika, a z toho zas různé zásoby do skla a k sušení, jako bychom čekali tsunami. Spíš to bude tím, co stojí kompoty a křížaly v obchodech. Zlodějina je ještě slušné slovo k tomu, jak se obchodníci k nám spotřebitelům chovají. A tak se omlouvám všem, kteří zavařují, suší, proslazují a želírují. Mají recht. Nekonzervovat znamená podporovat neslušnou marži obchodníků a připravit se o laskominu v době zimních plískanic.

Maminka zavařovala i kořenovou zeleninu systémem čalamáda. Šedesát sklenic namíchané nařezané mrkve, celere, petržele, cibule, kedlubny, vodnice, květáku. Asi si nedovedete představit, co to z téhle skvadry udělalo za bombu – minu vitamínů. Žel, po otevření rovněž i zdroj tak silného zápachu, že olomoucké tvarůžky vedle téhle naložené zeleniny voněly, jak šeřík v pětačtyřicátém osvoboditelům od německých okupantů…

Jedlo se to u otevřeného okna. Ptactvo nebeské, slétávající se na stromech za okny, v hrůze opouštělo své domovy v domnění, že nastal chemický Armagedon Česka. Co se u otevřeného okna nesnědlo, opět se vzduchotěsně uzavřelo a ukládalo do špajzu, jako by se pracovalo s už jednou odjištěnou zbraní. O spotřebě se vedly protokolární zápisy. Žil jsem ve strachu, aby zbytek rodiny tu mou ,,smradošku“ nevyhodil. Jak vidíte, o kulinářské zázraky není nouze ani u nás. I Češi mohou konkurovat Vietnamcům a Číňanům, co prý jedí i nohy od stolů.

Září, to je i babí léto, vinobraní, bleší trhy, výstavy a vernisáže, hledání hub, výlety po okolí, finišování dostavby čehokoli, co jsme z jara začali. Září je prostě takový univerzální měsíc, který má mnoho tváří. Čtyřletí jdou poprvé do školky (nazdar, Honzíku!). Je to čas sázení ovocných stromků, keřů, oprav střech, chodníků a silnic. Času, kdy je ještě možno posedět večer u ohýnku, poklábosit s přáteli, zahřešit si v ořeší i zrýt zahrádku.

Září je měsíc, kdy ještě není pozdě a je možno začít. Záleží do čeho jdete a hlavně s kým… To je důležité vědět. Kdo vykope ty jámy u plotu, kam jsme letos chtěli dát živý plot? Stihneme to?

Egon Wiener

P.S.: V září taky vyjde spousta nových knížek. I jedna moje. Egonovy pohledy a pohlednice 4. Přeji hezké počtení a nad zahrádkou hrbení.           

Kolem řeky Nisy

Řeka Nisa se mi roky plete mezi nohama. Už od Jablonce o ni škobrtám, ve Vratislavicích mi padla přímo do oka. Liberec jako by měl těch řek pět. To bude asi tím Harcovským potokem.

Jinak si myslím, že se naše Nisa, řeka, co je něco menší než veletok, umí se i rychle schovat pod kamení a vidět občas vůbec není. Za to kudy teče, země kolem ní ožívá. Hlavně v noci, to k ní laně chodí učit koloušky pít. No, asi to nebudou laně ani žádní kolouši, ale často nocí kolem ní našlapují noční predátoři a lačně se olizují. Plave v ní občas i nějaká ta zpotvořená ryba s ukousnutýma ušima. Ty hezčí ryby nám vzala velká voda do polských měst a obcí na společné hranici Odra-Nisa.

Nisa v minulosti svými rybami živila spoustu rodin po obou březích, točila koly a řemeny textilních strojů a plnila grošíky košíky žen a děvčat, když na trhu kupovaly jídlo pro sebe, i pro souseda. Měla tu moc dát lidem práci, chleba, vyprat si košili a kalhoty. Žel, končila v ní i voda, co protekla záchody.

Nisa, ač nikdy nic moc, uměla i to, co desperáti s noži. Zabíjet. To když si usmyslela a do teplé vody z kraje léta pod jez nalákala mladíka, s nímž se pak už rozloučit nechtěla. Když na horách taje sníh, zprudka zaprší, jsou i na Nise měla dole v Liberci oběti. A to pořád nic není proti tomu, co umí řeka na rovině níž od Bílého Kostela až po most dole v Loučné u bývalého skladu oděvů.

Jó, Nisa! I uhlí se po ní plavilo z Hrádku dolů do Žitavy, možná i dál. V Nise jsme se i koupali. Nisa byla dříve, jak z pruhovaného barevného trička a pěkně smrděla. Dá se říci, že svět i Nisa se za poslední léta hodně mění. Je relativně čistá, plavou na ní pod mostem u banky kačeny. Občas vidím v Nise dětský kočárek, pneumatiku, hrnce, dveře od kredence, ale to už je jen výjimka.

Na Nise už nepracují továrny, což vede k tomu, že je Nisa den ode dne čistší. Co si přát více? Snad čistou vodu z Nisy psovi v jeho misce a v mé skleničce před spaním. Takovou vodu mít stále v naší Nise. O tom sním. Řeku, která mi teče pod okny a má i břehy čisté, a na obloze ani stín. A lidé, kteří denně po jejích mostech chodí, aby byli spokojení a říkali, bydlím dole u Nisy, Nisa se mi zadřela pod kůží…

Krkavčí matka

Nejsem znalec ptactva. Nepleťte si mne s Waltrem stejného příjmení. To je otcův bratr a ornitolog par excelans. Mám od něho jednu sepiovou kost a vrátka od klece pro kanárka, co mi uletěl.

Jsem a byl jsem vším možným, jen ne tím, kdo poznal krkavce a jeho matku. Vím jenom, že kolem Machnínského šenku na velikém stromu se shromáždilo každý podzim tak veliké hejno ptáků, že maminka zavírala okna, jaký z nich měla strach. Náš dům stával, co bys tam kámen dohodil. Pod převislými střechami nám sídlily jiřičky, nebo to možná byly vlaštovky. Maminka věděla, o koho jde, a přesto, že by je nejraději i s hnízdy vyhnala, byla ze statku a tam si všech lovců much vážili a nikdo se jich dotknout nesměl.

Mně byla ta hejna, hnízda, zpěv a vrkání hrdliček docela cizí, než - než jsem potkal tu, která měla oči vraní, kosí, černé snad havraní vlasy, nos jako tukan polní, nehty jako drápy orlí, hlas jako konipas, co zadečkem kroutí a poskakuje a prdelkou pohazuje. Najednou mi svět ptačí připadal, jako jedno velké pozvání do světa milování a ptačího trylkování. Žel, bylo to krásné, ale neuměl jsem o tom mluvit. Jakmile jsem po nich vztáhnul ruku – odletěli. Strýček ornitolog mi neřekl čím je krmit, čím je bavit, aby začali stavět hnízdo, a mysleli na to, kolik vajíček mají v silách vysedět a krmit. Obešlo se to bez rámusu. Odletěla jedna, přiletěla druhá a nic. Hnízdo v kleci zůstávalo prázdné.

Kde jste mé lásky ptačí z let šedesátých? Strýček Waltr byl samá medaile, cesty do zahraničí, sláva a já stále nic. Už si toho všimla i má matka, s replikou: „Co tomu říkáš, všimnul sis? Na těch smrcích na zahradě, tě každé ráno budí dvě hrdličky. Rozumíš?“ Co bych nerozuměl? Řvou jak na lesy, celý Machnín je slyší. Řvou, jak pod námi ve zbrojnici hasiči, ti ovšem pijí ligu a mám mezi nimi kamarády, takže mi to nevadí. Ti hloupí, ptáci ano. Nemají mě rádi. Matka loví rukama a hrozí mi, že pokud nepřivedu nevěstu, neví, to si asi už nesednu. Ta bude tchýní!

To zase děda v Liberci měl na mně zcela jiné nároky. Dej mi dvacku, já půjdu do kina a na dvě hodiny máš můj byt k dispozici a užij si. A tak jsem využíval té dědečkovy nabídky. Matku jsem rovněž nezklamal, ale znáte. Zafouká mistrál a pán tvorstva letí dál. Má dost pěnkav, jiřiček a konipásků, hledá spíš papoušici ara-ara, něco VIP z rodu El Kondor Pasa. A pak, když toho dosáhne, je opět pro legraci. Slábne mu dech, na hřbetu dlaní má stařecké skvrny, bere předepsané prášky, a potom i ty hrozně drahé, ale už ani ty moc nepomáhají. Tak se chopí péra, tužky, klávesnice a budí se v noci strachem, aby na něco nezapomněl…

A může za to matka – krkavčí matka, že toho moc chtěla, abych si včas nějakou našel. A je to pořád stejná písnička, možná na jinou melodii. Obsah bude stejný: „Těším se na vnoučata. Slyšíš? Mluví s tebou tvoje máma…“

Jizerky a Albrecht z Valdštejna

Ta poslední objednávka, kterou Valdštejn objednal 40 pstruhů v pátek 22. února 1634, měla být doručena do Prahy na knížecí hostinu. Kdo je snědl a kam se opravdu poděli, to se neví. Valdštejn byl zavražděn 25. 2. 1634 v Chebu.

Už jsem o tom psal. Velkého kusu české země zeměpán, se bytostně připravoval, tak jako Jiřík z Poděbrad, stát se českým králem. Měl na to. Byl nejen dobrým válečníkem, ale především dobrým hospodářem. Za dob jeho vlády, aspoň na území Frýdlantského vévodství sahaly Valdštejnské lesy v Jizerských horách hluboko do polí a k selským stavením. Byly udržované a jejich ozdobou byla dobře živená zvěř. Žel, vedle ní zde žili i uprchlí vojáci, dezertéři, ale i loupežníci, malé loupeživé bandy. S těmi vrchnost neměla smilování.

Naopak tomu bylo se zvěří. To Valdštejn striktně kontroloval. Krásné kusy vysoké zvěře nebyly v Jizerkách žádnou výjimkou, takové se nesměly střílet. Pan kníže je považoval za ozdobu lesů a shozy čtyřiadvaceteráků mu musely být ihned odevzdány. Byl skutečně, až neuvěřitelně dobrým lesním hospodářem. Užitkové zvěři se věnoval sám, Byl víc lesníkem, než lovcem. Nakonec musel, pokud chtěl z vlastních lesů zásobovat obě knížecí kuchyně, jičínskou a pražskou. A to se mu opravdu dařilo.

Lesní škůdce opravdu krutě trestal. Nejen pytláky a lupiče, ale vypisoval i slušné prémie za odstřel (v Jizerkách) medvědů, vlků, divokých koček a rysů. V roce 1623 vše kolem lesů profesionálně ošetřil, ustanovil funkci vrchního lesníka a úřad kontroly plnění zadaných úkolů. Vše, co se týkalo lesů, bylo odděleno od ostatních správních odvětví ekonomiky. Nebylo vždy lehké vyhovět přáním pana knížete. Náročné byly předpisy pro chod kuchyní. Denně musely býti dodány mimo jiné sluky, jednou týdně mladé koroptve a pozor!, jejich odesílání a manipulace s nimi směla být jen v nočním chladu…

U Frýdlantu v Čechách byla založena bažantnice, jejíž produktivita byla velmi nízká. A Valdštejn, osobně, zuřil. Argumentoval tím, že jeho bažanti z Frýdlantu jsou hubení, kdežto bažanti pana švagra Trčky jsou mnohem tučnější a z toho všeho obviňoval personál bažantnice. Prý mělo jít o zločinné spiknutí. Neváhal a do případu se obul celou svou vahou. Dal vyzvídat u pražských obchodníků se zvěří a vypsal odměnu 300 zlatých za dopadení podvodníka, kterému určil i předem trest oběšením. Znovu a znovu nabádal personál bažantnice k tomu, aby bažanti byli dobře krmeni a byl jim zajištěn řádný výběh. Rozhodně nesměli být chováni v klecích (úplné současné normy Evropské Unie). Osobně se bral za to, že je nutné stavět v lesích boudy na seno a poskytovat zimní péči, dokrmovat zvěř.

Nedovoloval v nižších polohách hor kácení, aby měla divoká husa dostatek krytu… Takzvaná a dnešními lidmi oblíbená,,Nová louka“ vznikla v roce 1631 vykácením velké zalesněné roviny v délce 350 a šířce 230 sáhů. Značná část dříví byla upotřebena na stavbu libereckého Nového města, zbytek na pálení dřevěného uhlí a s podivem i na vorařství. Pracemi na nové louce bylo zaměstnáno všech 23 obcí frýdlantského panství.

Valdštejnské lesy dodávaly dřevo do dolů na všechny stavby domů ambiciózního knížete a nebyly to projekty malé. Nescházelo jim nic z velkého ducha, velkého Albrechta Valdštejna. K nim patřil projekt svést Jizeru Jičínem, a tak zkrášlit knížecí rezidenci, a současně plavit dříví z hor až do Jičína. Skloubit požadavky na ekonomiku lesního hospodářství s požadavky vítězné armády a pohodlného života dvora knížete. Lesní hospodářství, vedle výnosů z ekonomiky rybničního hospodaření, dolů, výroby železa, polního hospodářství, plátenictví, prodeje piva a dalšího, bylo zdrojem bohatství, ale i nenávisti a závisti, které nakonec vedly k pádu velkého a schopného ekonoma, válečníka a pretendenta na funkci českého krále – Albrechta Valdštejna.