V Machníně je hezky, řekla moje maminka a tatínek se tím
pádem stal národním správcem machnínské truhlárny Simm a Wagner. Truhlárna
stojí dodnes pod kostelem, ale dřevo se v ní už neobrábí. Podivnými
cestami osudu je z ní dnes hospoda.
Tehdy se v ní vyráběl ohýbaný nábytek. Fabrička prosperovala
a my dostali služební byt. Naproti přes ulici v bývalém hostinci
,,Nordlicht“, který v přízemí sloužil machnínským divadelním – loutkovým
hercům. Bydleli jsme v patře. Já, táta, maminka a kanárek v malinkaté
kleci, dárek od začínajícího ornitologa, tatínkova bratra Waltra. Pozdějšího
největšího českého znalce v oboru
genetiky krásných kanárů…
Machnín, ono se řekne vesnice, ale tak jednoduché to zas není.
Tahle příměstská obec na dohled od velkoměsta a tři kilometry od menší Chrastavy,
městečka na opačné straně směrem k blízkým státním hranicím. Z jedné
strany kopec jako hrom – Ještěd, z boku bývalé Údolí svatého Kryštofa, a
uprostřed řeka, Lužická Nisa. Suverénní obec, která svou suverenitu vyměnila za
městskou hromadnou dopravu a sliby přílivu peněz do infrastruktury obce. Hořké
zklamání. Snad jenom ten autobus č.16 občas Machnínem projíždí. Práce a peníze,
rozhodování o obci, to bylo velkým zklamáním. Až se obec vrátí
k samosprávě, tak se vrátí k prosperitě, které jí bude ku prospěchu víc,
než být spravována velkoměstem.
Machnín neměl vždy pojmenování ulic. Náš dům stál
v Řetízkové ulici a měl číslo 126. Dlouho jsem si na jméno ulice a
směrovací číslo nemohl zvyknout. To vše do Machnína přišlo až v šedesátých
letech minulého století. My jsme dům koupili jako většina Čechů po Druhé
světové válce, jako konfiskát po Němcích, co se vzdali československého
občanství, a co je hlavní, chtěli ,,zpět do Říše“, v čemž jim bylo
vyhověno. Táta dům koupil už z druhé z české ruky od pana Balíka, za
28 tisíc korun, ale ve skutečnosti za 40 tisíc. Těch prázdných domů už nebylo
tolik. Když tatínek přestal dělat národního správce, museli jsme opustit
služební byt a našli podnájem u Fořtů v Nové čtvrti. Tam jsme byli
spokojeni, ale když se naskytla možnost jít do vlastního, šli jsme….
Řetízková ulice. Pošťák na penzi, řídící učitel
s manželkou na pensi, naproti nám truhlář na pensi, v patře podivní
Němci na pensi. Pod námi vdova po německém padlém vojákovi… Takové a podobné
složení obyvatel bylo v oněch šedesátých letech téměř v celém
Machníně. Spousta antifašistů, kteří měli výjimku z odsunu, Češi, co tu
bydleli před válkou a po válcem do obce vrátili, Slováci z kraje, kde
republika kdysi hraničila s Rumunskem, Volynští Češi z Polska a
Ukrajiny.
Co národnost, to jiné zvyky. Bylo pestřejší a
zajímavé, jít po škole ke kamarádovi, kde jsme často jeho rodičům nerozuměli.
Rádi jsme si tehdy vzájemně pomáhali. Na naši domovskou obec nedá nikdo z nás
ani dnes dopustit. Snad, že v těch časech svítilo víc sluníčko a míň mrzlo.
Bylo to mládím, mládím…
Žádné komentáře:
Okomentovat