Bylo, nebylo, ale spíše bylo. Na poli
byla vrátka rovnou do sadu. Mezi mnou a vrátky tekla řeka Nisa. Stál jsem na
státních hranicích. Vy nevíte, jak nás to kluky dráždilo. Jen čtyři metry vody,
vody po kolena. Na druhém břehu mezi vrátky a řekou trávu oždibovaly německé
husy. Úplně stejné jako u nás. Stáli jsme tam opřeni o kola a snili. Dnes by to
bylo o těch husách, tehdy o odvaze přebrodit se do Německa. Od tamtud prý
vracejí. O tři sta metrů níž je Trojmezí. Na téže řece už jsou hranice tři
česká, polská, německá. Tak tomu bylo v roce 1953, tak tomu je dnes o šedesát
let později.
Poláci, když chytli, tak nevraceli a
rovnou posílali zadržené na stavbu zničené Varšavy. Jestli i kluky? To nikdo
z nás tehdy určitě nevěděl. Bylo krátce po válce a my o ní věděli všechno.
Na nic jiného jsme si nehráli. Naši a Němci. Každý chtěl být náš. Němci jsme
byli skoro všichni, někdo po obou rodičích, většina aspoň po jednom. Být
opravdová válka a my o něco starší stáli jsme proti sobě doopravdy. Naši rodiče
a prarodiče by mohli vyprávět. A nevěřili byste. Příběhy, kterým oni sami
nevěřili, nemohli pochopit. Pochopit, vrátit se a žít s vědomím, že se to,
co se stalo stalo se jiným….
A my jsme si pod jejich okny, na
břehu Nisy, před trojitými dráty hráli na válku – naši a Němci. Kolik našich
babiček oplakalo děti své i svých sourozenců, co se pobíjeli navzájem a přitom
umírali s jménem stejné osoby na rtech. Válka skončila dávno, a přestože
úřady za to trestaly, my kluci, jsme měli zbraně, části uniforem, medaile,
fotky, legitimace, plynové masky, helmy, kompasy, píšťaly, dýky, obrázky,
knížky. Naše skrýše přetékaly těmito zakázanými věcmi – fosforové, samozápalné
trubičky, německé vojenské batohy, příbory, vojenské konzervy, boty, přezky,
šály. Každý, každičký měl toho doma spoustu po Němcích. Rodiče plné kuchyně
nádobí, postele, proleželé matrace, deky, křesla, záclony, koberce, obrazy.
Bože, co toho všude bylo! Konve, zahradní
lahvičky, nářadí, optika, známky, mince, pohledy. Nemáte ponětí, co tu po nich
zbylo! Staří to tajili, my s tím kšeftovali. Výměna všeho za všechno. Naše
první známky byly o Německu, alkoholu, co zbyl na půdách po Němcích, oblečení,
botách, čepicích, jízdních kolech, psech, králících, slepicích a holubech.
Vařilo se a zavařovalo do sklenic po
Němcích. Hledalo se všude, kam ještě, co Němci před Rusy schovali. Němci nikdy
nic nevyhodili. Schovávali vše. Kameninové hrnce na rychlokvašené okurky, hrnce
na sádlo, mouku. Děvčata si schovávala dopisy, malované hrnky, věci
z pouti, z Mariánských procesí, biřmování. Celá desetiletí. Výměna
střech ukázala, co všechno před námi schovali pod krovy, v podlahách, pod
schody, v altáncích. Příbory v etuích, nebo zabalené jen tak v utěrkách.
Zarámované fotky válečných vysloužilců,hasičů,
brýle, náhradní zuby, strojky – magnety na léčení bůhví čeho.
To byla doba, která nás poznamenala i
pozdější sběratelskou horlivostí, která je větší u nás v pohraničí, než
třeba v Praze „ve vnitrozemí“, jak se eufemisticky říkalo místům, odkud
z vnitrozemí Češi přišli do Sudet, do míst, odkud byli v letech 1945
– 1947 odsunuti Němci.
Žádné komentáře:
Okomentovat