Psalo se jaro roku 1945 a Rusové se prodírali Slezskem k našim
hranicím. On byl Němec, bylo mu 16 let, žil v sudetoněmecké župě ve
Frýdlantu a i mladí kluci museli do armády. Jeho si nadřízený se však rozhodl
ponechat si ho v kanceláři pro rozdělování potravin ve městě. Byla to
záslužná služba a snad jenom Němci v takové obstáli. Těžko si dnes umíme
představit, co se dělo před frontou. Tisíce, desetitisíce běženců
z východního Pruska, Slezska, kteří utíkali s oprávněnou hrůzou
z Rusů, kteří vraceli Němcům jejich chování na obsazených územích
Sovětského svazu. Běženců byla plná města, vesnice, statky, ulice a křižovatky,
všichni chtěli jíst, pít a někam se uložit ke spánku. Zvládnout tohle organizačně
uměli jen schopní lidé. To Rusové rychle pochopili a tak náš hrdina, už o půl
roku starší, mohl v téže kanceláři a ve funkci pokračovat i s podporou
prvního velitele ruského vojska ve Frýdlantě v Čechách.
Po obsahové stránce byla tato podpora věcná a konkrétní a
opravňovala držitele potvrzení – našeho hrdinu - k cestám na kole.
V druhé větě informovala ruského vojáka, samozřejmě v azbuce, že kolo
nesmí jmenovanému odebrat. Pokud neuposlechne čeká ho válečný soud. To vše srozumitelně
rozšířené o platnost na území celého frýdlantského okresu…
Po čtyřiceti letech, kdy tehdy mladý organizátor zásobování byl
ve vedení firmy v těch vysokých barácích pod zámkem, seděl na setkání
firmy s ruskou delegací v čele s oním velitelem Rudé armády
z roku 1945 ve Frýdlantu. Když mu ukázal tehdejší dokument o
nezcizitelnosti kola, který podepsal a opatřil spoustou razítek, ani nechtěl
věřit, čím vším se Rudá armáda ve městě zabývala. Druhý den mu ukázali i ono
legendární kolo, na kterém náš hrdina stále ještě denně jezdil do práce. Bývalý
velitel se na něm před radnicí svezl pár metrů, ale ani jedno oko
kolemstojících nezůstalo suché.
Takže, happy end? Ani náhodou! Kolo, opřené o zeď samoobsluhy
na náměstí, druhý den na to někdo zcizil. Platnost mezivládního dokumentu týkající
se obyčejného kola skončila po čtyřiceti letech neslýchaným porušením nařízení
sovětského velitele. Kolo však nezcizil voják, ale nejspíš český somrák, aby
s největší pravděpodobností putovalo do sběrny druhotných surovin.
Přesto se domnívám, že dokument tak výrazného charakteru
patří přinejmenším do městského muzea, pokud ne rovnou do Bruselu. Obsahem odpovídá
významným dohodám Sovětského svazu se spojenci v období po Druhé světové
válce, a specifikům, které pojmenovaly realitu poválečného osudu jednotlivců i
celé Evropy, kterou posunuly o kus dál. Celý příběh je příběhem poválečných
absurdit jejichž aktéři dosud žijí mezi námi.
Jsem rád, že jsem vám
mohl takový příběh převyprávět. Ač hořkosladký pojmenoval onu dobu a čas. Stal
se epizodou, krátkým nahlédnutím do učebnic dějepisu našeho pohraniční, dějin
20. století, dohod a smluv mezi vítězi a poraženými…..
Žádné komentáře:
Okomentovat