Ještě že žijeme v jednadvacátém století! Pár set let
zpátky, chtěl-li pán či paní cestovat z Prahy na sever a dál do Slezska, či
do Polska musel použít cesty, která mu byla ,,doporučena“, nařízena. Třeba
z Prahy přes Bělou, Mimoň, Jablonné… Těch zmatených kočí a obchodníků! A
víte, že šlo zase jen o peníze? Stále prázdná pražská kasa stavěla hrady a
tvrze na klíč právě na těchto ,,doporučených“ cestách. Dosazovala do nich vojenské
posádky, které střežily cesty před nenasytnými místními leníky a marodéry,
lapky lapajícími počestné občany zbavujíce je statků pozemských.
Ochranu hranic a obchodních zástupců na našem pomezí měly
zaručovat posádky na Tolštýnu, Milštejnu, Falkenštejnu, Lemberku, Rojmuntu,
Grábštejnu, Hamrštejnu a Landeskroně. V polovině 14. století se situace
zhoršila a Karel IV. se rozhodl vystavět nedaleko Hrádku nad Nisou, dnes už na
území Německa, přepevný hrad Karlfríd. Jeho krátká, ale silně citově angažovaná
existence je nám, Čechům, převelice blízká.
Při pohledu na dějinné události musíme vidět konání
našich předků asi tak, jak hledí současník na jiné dějinné akty, třeba prezidentské
dekrety z období po Druhé světové válce. Tehdejší činy lze měřit očima jen
současníka.
Husité, pod vedením samotného Jana Žižky, útočili na
Karlfríd, ale byli odraženi a vrátili se zpět ku Praze. Když 25. ledna roku
1425 husité opakovaně zaútočili, posádka se vzdala a hrad byl zapálen. Až po
roce 1434 byl hrad vracen svému účelu a vrátil se do českých rukou k původnímu
účelu střežení cest. Byla to hornolužická města, která zasadila poslední ránu
Karlsfrídu. Hrad v českých rukou, obávaný a pevný, dala města Šestiměstí
v čele s Žitavou zbourat. Zdivo bylo použito ke stavbě řady budov
v Lückendorfu, v Hartavě i Žitavě…
Opřel jsem kolo o stromek u cesty a jdu přes příkop do srázu
až na vrchol stráně kopcem vzhůru. Všude se tu válí opracovaný kámen. Koho by
napadlo, že tady, kolmo přes rušnou silnici, stála hradba opatřená bránou a
bylo zde vybíráno ,,mostné a dlažebné“.
Poslední metry neprostupné hradby stromků a keřů. Pár metrů
zdiva. To je vše, co zůstalo po velmi ambiciózním programu „rezidence fojta“,
hradu, který neměl v okolí konkurenta. Poseděl jsem a po chvilce už jsem
sjížděl v serpentinách dolů k Žitavě. A ruiny hradu Karlsfríd? Těžko
bych je našel, pokud bych nevěděl, že jsou tu, hned vedle doporučené cesty
z Prahy přes Kuřivody a Jablonné vzhůru přes Žitavu do Polska a Slezska.
Žádné komentáře:
Okomentovat