Jsou
města v jejichž základech jsou kosti stavitelů, dobyvatelů,
oběti hrůzných nemocí. Znám města vysokých věží, mohutných
bran, širokých ulic, regulovaných řek. Mé město se něčím
takovým chlubit nemůže. V základech nemá nic než sukno,
plátno a mozoly textilních dělnic a dělníků, pot a zkroucené
prsty všech, co obsluhovali textilní stavy.
Mé
město je jako sto jiných v okolí. Jeho hroby jsou plné
tkalců a jejich dětí s nemocí, zvanou křivice. Těm bych
chtěl postavit pomník veliký jako hrad ze žuly z Ruprechtic.
Těm bych chtěl zasadit růži, vysadit sad. Schází mi tu slunce,
park tkalců, kostel bezvěrců. Líbí se mi však spojení ušité
z roztrhané zeleně kolem zámku, bývalé galerie, naproti Zlatému
Lvu v jeden centrální liberecký park uprostřed města. Bez
plotů a dostupný ze všech stran pro všechny.
Park
tkalců, park který jim dlužíme víc, než Emě Destinové… Park
rododendronů, azalek a pohodlných laviček, park, kde budou i sochy
a morový sloup, co dosud je ukryt v zahradě kostela na malém
náměstí a je řešeno – kam jej vrátit. Dal bych jej před
starou galerii do velkého nového parku v centru metropole…
Jsou
města plná slunce, jezdeckých soch, kam se může i létat, plná
bulvárů, aut světových značek, písňových festivalů a
turistů, co vám mohou za pěkný suvenýr utrhat ruce. Co brání
mému Liberci mít nějakou podobnou velikou atrakci? Jedna už tu
v minulosti byla – LVT. Liberecké výstavní trhy.
Co
takhle festival českých jídel, dobrého vína, piva, slivovice
plus jablonecké bižuterie? Takový podještědský –
oktoberfest. Na dobré jídlo a pití slyší všichni a Liberec,
pokud nechce zůstat provinční, zakomplexovaný, turisty a
obchodníky opuštěný, by měl konečně něco takového řešit.
Je jedno, kdo vládne na radnici, kdo koho pomluvil. Je po volbách a
je čas začít „okopávat zahrádky“. Čas vítězů i čas
poražených, čas koalic, smíru a opozic. A pokud nechceme ji na
xxxx, začněme tím, že uděláme něco s návštěvníky, aby
k nám konečně jezdili. A pro nás Liberečáky alespoň ten
centrální park bez bariér s ,,morákem“ úplně pro všechny.
Jedno jestli volili Korytáře, vítěze, či poraženého Děda
Vševěda.
Nabídněme
prostřednictvím Euroregionu Nisa (a ti to umí) příhraničním
Polákům a Sasům ve velkých stanech na letišti něco k pití,
švestkové knedlíky, uzené koleno a liberecký párek… Vše
v naší režii, ne jako to světové lyžování, které by
mělo být výstrahou pro všechna příští pokolení podnikatelů,
kteří iniciativu svěřili zmateným politikům na radnici a
v Praze. Vyhlašme tendry, podnikatelské záměry v oboru
turistiky, ale ne s lidmi, kteří si zvykli na pracovní dobu
do půl pátý a pak šupito s mámou na slevy. Takoví úředníci
snad konečně najdou „uplatnění“ tam, kde nic svou nečinností
nezkazí. Ne na radnici, kde dozajista dojde k zemětřesení.
Už
se těším, kde co utratím, kdy budu moci turistům ukázat kam
jít, kde se pobaví. Asi to bude už o mladých, o těch, co se
nebojí, co dostanou úvěry. Mělo by to být o podnikání. Je to i
cenách, maržích a těch „nenasytných“, o cenách, které
v Liberci platíme za služby, teplo, vodu, dopravu i městským
organizacím.
Město
musí přehodnotit efektivitu
svých městských společností, všech těch, kteří
,,prosperují“ a město z nich nemá nic. Chce to, abychom
neskončili tím, že si začneme u ohníčku opékat vuřty – a
tím gastroakce skončili. Začít se bude muset. Neměňme však
primátora po třech nedělích, protože nechce skákat s ostatními
a „nekomunikuje“.
Žádné komentáře:
Okomentovat