Nevím
proč a co si vedení školy od akce slibovalo, ale cíle dosaženo
evidentně nebylo. Základní škola na Husově třídě v Liberci
trpěla zrovna tolik, co jiné školy, až přílišnou aktivitou
svých žáků. Řešení se nabízelo samo. Unavit žactvo
jednodenním branným cvičením. Vzhůru po Husovce na Bedřichov a
do Jizerek s tím pravým cílem unavit děcka a kantorům
ulevit žáky znavenými, poslušnými, s menší aktivitou,
posedávajícími a dech popadajícími…
A
tak se vyšlo. My starší kluci posledních ročníků jsme byli
k neudržení. Ač jsme vycházeli záměrně poslední, nahoře
v kopcích jsme už čekali na ty, co se vlekli a courali. Sami
učitelé do smělých plánů, jak děcka unavit, jaksi
nezakalkulovali, že i učitelský doprovod může být znaven. I
stalo se a došlo na slova paní ředitelky, která coby zkušená
matka věděla své a kantory před touto aktivitou varovala.
Mnozí
z učitelů znalci kopců nejbližších Jizerek už uvažovali
stejně a hrozili se cesty dolů, do města. A mělo být hůř. Na
odvrácené straně údolí, kde jsme se všichni nakonec sešli, byl
prastarý sudetský německý hřbitov s kaplí. Učitelé a
část dětí posedávali a doufali, že naberou sil na cestu zpět.
To my, starší kluci z osmiček, jsme hledali co a koho
obšťastnit svou návštěvou. Nás nebolelo nic. Přesto průšvih
měl teprve přijít. A to skrze můj oblíbený předmět –
dějepis.
Nevím,
zda to byla jen márnice, nebo kaple bedřichoveckého hřbitova, ale
vzpomněl jsem si na rodinou hrobku v Železném Brodě na
Jablonecku a na jiný nevkus. Podle rodinné tradice bývali
hrubo-rohozečtí Des Foursové pohřbíváni s dýkou v prsou,
aby nemohlo dojít k hloupému maléru – pohřbení živého
hraběte. Tak nějak jsem to kamarádům převyprávěl, což mělo
za následek malér, který jednou provždy zatrhl bláznivý nápad
znavit žactvo, ubrat plyn a posílit autoritu učitelského sboru
branným cvičením.
Ani
si kantoři nevšimli, že jsme zmizeli. Pár kroků přes krátké
údolí a hřbitov byl před námi. Ti, co se nebáli, vlezli okny a
dveřmi do přítmí. Bylo tam i pár ztrouchnivělých rakví, sem
tam kompletní nebožtík. Spolužáci si nabrali volně se
povalující kosti, ukryli je pod bundy větrovky a spěchali zpět
do ležení, které se pomalu zvedalo k cestě dolů do města,
na Husovku. My jsme rovněž jako ostatní nakonec dorazili do svých
domovů.
Druhý
nastalo peklo. V ředitelně se hromadila spousta kostí
nebožtíků z Bedřichova. Rozhořčení rodiče vraceli
ostatky do poslední klíční kostičky a s výčitkami, jakže
je žactvo hlídáno, když domů nosí takové hrůzy?! Všichni
jsme byli potrestaní tím, že jsme nejeli na třídenní školní
výlet, jehož cílem byla mimo jiné Swarzenbergská hrobka v
jižních Čechách, plná zajímavých kostí…..
Žádné komentáře:
Okomentovat