Pouštět
draka znamenalo jít s drakem do ,,břízek“, tam někam mezi
Machnín a Bedřichovku, kde dnes stojí chatová kolonie. Ještě
před padesáti lety to bylo území nikoho, kudy Němci chtěli vést
dálnici Berlín – Liberec – Praha. Zaměření a betonové patky
už byly provedeny, leč II. světová válka dopadla jinak a
s velkolepým projektem byl ámen.
Naproti
tomu záměr v říjnu pouštět draka v prostoru, kde měla
být dálnice byl naprosto v souladu přáním všech mocností
tohoto světa. Další prostor, kde to v Machníně foukalo a
létalo bylo „za Mrázkova“ a dál k historické lípě, kde
husité dostali v roce 1428 na frak. Dnes si pustit draka,
chceme-li se vyhnout chatařům, je nutno jít až na konec obce a
tam se pustit do boje s větrem a s vlastní nešikovností.
Je to pořád vzrušující, adrenalinová záležitost, což mohu
dokumentovat i tím, že můj vnuk, jen chvilku váhal, než dal
přednost drakovi před mobilem.
Co
pamatuji, tak drak byla domácí práce a svědectví o tom, co
všechno tatínek dovedl. Můj táta byl spíš přes elektroniku,
tudíž můj drak byl jednodušší. Ti vymakaní měli draka jako
lešení, druzí jako otevřenou krabici. Za Mrázkova to opravdu
létalo. Po provaze se vzhůru ke koši posílala pošta - listy
papíru. Později, to už mám z doslechu, byl nad obcí koridor
pro letadla, co opouštěla prostor republiky. Blbost, že ano, tak
vysoko žádný drak nedoletí. A taky se trhaly provazy. Málokdy se
tak dostal domů drak ke generální opravě.
Nejlépe
létaly kosodelníky pomalované vodovkami, kterým jsme předávali
energii vlastních rukou a dětských srdíček… Už ani nevím, na
co jsme mysleli, když drak stoupal, když doslova plaval ve vlnách
větrů a mířil kolmo k nebi. Asi jsme se viděli v kokpitu
nadzvukového letadla, rakety opouštějící Zemi, na cestě mlhami
dalekých, ještě neobjevených světů. Nakonec i oželela ztráta,
když drak ulétl, mizel v nedohlednu na cestě
k mimozemšťanům…
Dospělí
nám nic nerozmlouvali. Proč taky? Jejich draci už dávno odlétli
a čekají tam v dálavách na ty naše. Zrovna tak naše děti
budou volat a mávat těm, co odlétají jejich generacím a tak to
jistě bude do konce světa.
Drak
je drak a nebude to nikdy jinak. Sen, kterým se dítě učí létat.
Vy, nebo on v roli pilota a kolem déšť, vichr, námraza –
jinovatka, kusy ledu na křídlech, zmrzlé motory. Každý z těch
uprchlých draků, co uletěly, má své nové poslání. Plní naše
touhy, nevyslovená přání, prosby… Ať letí, kam musí, brzy je
budou následovat další….
Je
čas višní, borůvek, švestek. Je čas brambor, pálení
bramborových natí, pouštění draků, podzimních větrů, deště
a studených plískanic. A tak vás prosím, pokud to půjde, běžte
s dětmi pouštět draka. Není to vůbec ztracený čas, právě
naopak. Je to čas poznání dětí, sebe sama - nás, co jsme
dospělí….
Žádné komentáře:
Okomentovat