Jak
se u nás ve škole sedávalo? V první třídě ještě v
rakouských tradičních litinových konstrukcích s opravdovým
dřevem – festovním, ze zdravé vyzrálé fošny se zažraným
inkoustem a vsazeným kalamářem. A co bylo hlavní, sedělo se po
třech.
Samotné
lavice pamatovaly zcela jistě rusko-japonskou válku z roku
1905 a nám je v roce 1955 vzali zpod zadku v naprosto
perfektním stavu. Asi kvůli té nosné zdobné rakouské litině,
co lavice držela pohromadě. Už žádné jiné lavice z pozdějšího
věku se nepodobaly těm, ve kterých mě naučili počítat, zvedat
ruku, když jsem se potřeboval jít vyčůrat, psát, zpívat lidové
písničky, číst a jaktakž malovat.
Od
třídy druhé, třetí až po nevím kolikátou, ve kterých jsem
posedával, byly lavice horší a horší. Ke konci studií už ani
lavice, ale židle na duralových nožičkách a stolky s deskou
z umakartu. Máloco jiného bylo tak nekvalitní, jako nábytek
do tříd. Tak, jako nevyprchá pach ze školních chodeb, nezmizí
z naší paměti školní jídelny, šatny, WC, tělocvičny,
kabinety, školní družina.
Škola
to byl i školník, uklízečka, u nás paní Šandová, co během
vyučování plnila ,,DVB“ kamna uhlím. Škola to byla také
tabule, stupínek, katedra, ředitelna, sborovna… U nás i pořádný
zvon, na který se ručně zvonilo na začátku i konci přestávky.
Škola měla i půdu, na které se sušilo skoro všechno od starého
chleba, žaludů až po kontryhel. K nám do školy chodili
přednášející nad rámec povinné výuky. U nás to byl
kouzelník, který mimo jiné ve školní tělocvičně nabité
k prasknutí předváděl strojek, ze kterého po zatočení
kličkou padaly stokoruny.
Škola
to byla i alternativní prodejna knih pro mládež. Já se tak poprvé
setkal s brožovaným Hanzelkou a Zikmundem. Naše škola
poskytovala zázemí i myšlenkám, co bude se severní Koreou
až Amíci odejdou. A tak jsem i já, žák druhé třídy, přispěl
třemi korunami na bagr pro obnovu mírumilovné Severní Koreje.
Nacvičovali jsme na 1. celostátní spartakiádu s kostkami,
chodili recitovat na místní hřbitovy k hrobům padnuvších
rudoarmějců jako součást oslav 9. května na den vítězství po
roce 1945.
U
Zeleného stromu jsme na prknech staré hospody hrávali dětská
představení, a když umřeli komunističtí vůdci a dělničtí
presidenti stávali jsme, coby pionýři, čestnou stráž u
kondolenčních listin. U nás to bylo na národním výboru. Chodilo
se na brigády od sběru brambor, česání chmelu až po sázení
stromků v Jizerkách. Hromadně jsme se účastnili manifestací
od 1. máje po zákaz jaderných raket na území Evropy. Jó, začalo
to tím, že jsem si sedl v roce 1953 poprvé do staré školní
lavice a pak už to šlo samo, jako když namaže. Naostro….
Žádné komentáře:
Okomentovat