Tatínek
byl prostě táta. Tak trochu to známe všichni. Když můžou, tak
to pro kluka udělají. Můj nebyl jiný. Splnit někomu přání je
tak trochu povinnost, aspoň u nás doma to tak fungovalo téměř
vždycky. A když to nešlo, většinou na to nebyly peníze, ten
druhý to pochopil. Vykládejte ale zrovna tohle desetiletému
klukovi stojícímu s tátou na Národní třídě, blízko
Můstku. Oči navrch hlavy z Prahy, tamhle ve výloze vláčky,
tuhle poštovní známky a teď stojím před výlohou letecké
společnosti Air India.
Její
dominantou je figurka Inda na létajícím koberci, vše barevné a
pestré jak indická příroda. Bylo mi deset, ale to mě neomlouvá.
Nechtěl jsem se od výlohy hnout. Ta figurka z gutaperči musí
být má…Táta by mi s chutí i jednu vrazil, ale byli jsme
pár kroků od Václavského náměstí. Ani slib čehokoli, co Inda
nahradí, nepomohlo. Táta se odhodlal jít dovnitř a s Indy,
těmi živými, pohovořit.
Sešli
se tam, na druhé straně výlohy, a verdikt zněl: Inda
z Gutaperči nevydají… Něco podobného zažili ti, co
doprovázeli Jana Husa a byli s ním v Kostnici. Odjeli
domů do Čech bez něho. A tak jsme se i my s tátou do Sudet
vrátili bez gumového reklamního Inda. Táta s tím, že se
svět nezboří, je mi deset, píše se rok 1957 a že v životě se
ještě dočkám věcí, jen neztrácet naději…
Dnes
je 4. října roku 2014. Je mi o 57 let víc, než tehdy. Táta se na
mě dívá seshora, sedí vedle svatého Petra, hrají spolu karty a
baví se. To, co se stane za chvíli, to jeden člověk nevymyslí,
to se musí stát doopravdy. Tam, na blešáku, pod zámkem
v Zákupech jednu sobotu v měsíci můžete prodat, nebo
koupit cokoli. Po zdravé úvaze jsem odmítl investovat do
předražených starožitností, dámského prádla, blatníků na
Fiata, oloupaných i neoloupaných vlašských ořechů, či levných
pracích prostředků.
Znechucen
tím, že jsem si dokonale promáčel boty a nic nekoupil, kráčel
jsem k východu z velkoměsta igelitových přehozů přes
mokrou trávu plnou stolů a stolečků se zbožím novým, starým i
prastarým. Na jednom z nich - ležel můj Ind! Kde se tu vzal
nevím. Vzal jsem jej opatrně do ruky. Stará guma lehce na původní
barvě praskala… Byl to on!
„Madam,“
slyším se jak říkám: „odkud je?“ „Já jsem z Prahy,
matka uklízela v cestovní kanceláři Air India, a když se
cestovka stěhovala jinam, figurku dostala. Chcete ji za 20 korun?“
Ano.
Chtěl jsem ji a koupil. Cena byla příznivá a mě uzavřela jedno
období lidského věku. Právě jsem dospěl a dostal Inda z
gutaperči za vyučenou. Uzavřel jsem jednu kapitolu v životě.
Doma jsem si ho postavil hned vedle figurek z porcelánu a
váziček z alabastru. A na dotazy, proč je tam, pokrčím
jenom rameny a povzdechnu si: „To víte, táta a sliby. Je to dárek
k mým desátým narozeninám…“
Žádné komentáře:
Okomentovat