My,
co jsme vystupovali z tramvaje u Pekáren víme své. Další
stanice Vápenka o pár kroků výše taky stačila. Ke stadionu, do
školy, k Dukle. Proč zrovna Vápenka? Kdysi tam nad Pekárnami
někdy stála. Kdo ví, kdo ji pamatuje. Jo, pekárny, to je jiný.
Těch pár minut do příjezdu tramvaje na ostrůvku uprostřed ulice
před stánkem s novinami a kuřivem stačilo. Z vrat
pekáren každou chvilku vyjížděla auta s chlebem a pečivem.
Prý to bývala pekárna družstevní a na svou dobu moderní.
Patřila k městu a byla na dělicí čáře mezi obydlími rodin
Čechů a Němců. Nahoru k Ještědu Češi, dolů do města
Němci.
Pekárny,
pekárna. Všude jinde spousta vůně a tady super parádní vzduch.
A víte, že mně jako klukovi to vůbec nepřišlo? Byl jsem rád,
že mi chutnalo, a víc jsem nad chlebem nepřemýšlel. Rohlíky
byly gumové a o těch zvláště dobře vypečených z filmu O
císařově pekaři jsem si mohl nechat tak akorát zdát. A potom,
později jsem si je koupil při návštěvě Žitavy, kdy jsme už
mohli jezdit nakupovat k hodným Němcům, které jsme tak odlišovali
od těch „zlých západních“. Tak hloupí jsme nebyli, abychom
věřili propagandě a tvrzení, že tihle jsou lepší, než ti
druzí. Němci byli Němci, tak jako jsou Češi, tím, co jsou.
Říkejme si lidi se vším všudy, co k tomu patří.
Chleba,
a salámy měli ti „Enderáci“ chutnější než my. Zajímavé,
že i tapety, šrouby a příbory, boty a dětské hadříky. Chleba
asi ne, to se pletu, přeci jen jsme doma byli zvyklí na chuť
pěstovanou v nás celá desetiletí. Něco jako zvyk a železná
košile. To samé je s českou hořčicí, polívkou, octem a
knedlíky. Ono i to pivo, mlíko a okurky ve sklenici jinak šmakují
doma, než u sousedů. Na rozdíl od ovoce z naší zahrady a
to, trhané v noci za plotem u cizích. Jó, život je
složitej. Faktem ale zůstává, že si človíček snadno zvykne.
Co
mu vadí dnes, bude k smíchu za dva roky, ještě není jisté.
Asi to bude tehdy, když jeden druhému záměrně škodí.
Například, když mu dá na komín cihlu, aby mu kamna netáhla. Je
to trošku přirovnání, co tahá za vlasy, ale řekněme si
upřímně, je to ještě v nás, v naší mysli. Nenažranost a
závist. Neznám horší lidské vlastnosti. Něco jiného je
soutěživost, ale ty naše dravčí povahy, ty nám nedají kulturně
stolovat.
Chleba,
bývá o dvou kůrkách a namazaný padá „pokaždé“ na tu
stranu, kde je, no pomozte mi, kde se co na něj všechno ze země
přilepí. A přesto, vzpomínám si, že jsme jej nejraději jedli
jen tak. Suchý, posolený, nebo slabě namazaný, k večeři
s dvěma kolečky salámu s kyselým mlékem a s puštěnou
černobílou televizí s dvěma programy. Nad stolem visely
mucholapky a u dveří schnul babiččin pes. Jak jsme se měli
v táboře míru čím dál tím líp, přibylo i chlebů a
výběr začal být „široký“. Byl z různých pekáren a lidé
začali být vybíraví.
K máslu
přibyli alternativní margaríny s fantastickými vlastnostmi,
ale lidi je moc nekupovali, protože to pořád byly jen náhražky
za máslo. To jsou slova i mé maminky, která musela za války jíst
margarín a pak už nikdy nechtěla jíst fujtajblíky. Čím to
povídání uzavřít? Chlebem, houskami a bohatým sortimentem ze
kterého dnes až oči přechází. Mě stačí jeden, jeden druh.
Musím počítat. Ceny jsou vysoké - něco na šaty, na boty, na
léky. Věk raději zapřu. Je taky vysoký...
Žádné komentáře:
Okomentovat