Proč si
o nás Angloameričan myslí, že jsme na úrovni, dalo by se i říci,
sto let za opicemi? Poprvé jsem se tímto pohledem na nás setkal
počátkem 60. let minulého století. To si angličtí studenti
chtěli vyfotit, jak se v Čechách oře koněm a brali by i
krávu… My, kluci, kterým to řekli, jsme se cítili zaskočeni a
poníženi. Někde ještě za kopcem snad, ale aby se doma chlubili,
co je u nás běžné, to tedy ne…Jak to dopadlo, už nevím, vše
zařizovalo vedení školy.
Podobný
pohled na nás Středoevropany - Čechy jsem zaznamenal později i
častěji. Přijížděli k nám v podstatě misionáři,
aby mezi nás přinesli jak slovo boží angličtinu, a atlantické
zvyky nám dosud žalostně neznámé. Helloween, oslavy svatého
Valentina a snad – určitě i jiné zdobné, leč hodně cizí
prvky kultury jako Santa Klaus. A tak jsme místo Dědy Mráze měli
zase něco cizího, jen ne původního Ježíška.
Prostě
a jednoduše - přišla k nám vlna civilizace. Vyholování
partií těla, mohutný rozmach tetování, rychlá občerstvení
s nám dosud neznámými jídly… Nová slova, pojmy
bankovnictví, sportu, zábavy, studia a titulů při ukončení
vzdělání. Když to tak shrnu, měli bychom za oněch 25 let, kdy
budujeme kapitalismus, být někde na úrovni téměř už
srovnatelné s těmi Anglosasy - Francouzi, Němci… Dokonale
odvráceni od slovanského náhledu na sebe sama, jsme se posunuli.
Žel ve vzdělání jaksi dozadu.
Jíme
v kinech popcorn, už i nejmenší umějí telefonovat, děcka
se stravují u Mc Donaldů a v podobných světových firmách,
ale, co slavíme, a který to státní svátek to dnes je, to si
vzpomene jen málokterý z dotázaných.
Naše
pole skutečné už neořou koně, krávy, vozíky netahají
zapřažení psi a kozy, protože český zemědělec dnes vydělá
víc, když pole neoře vůbec a nechá na nich pást ovce. Je
zajímavé vidět, jak se bývalá šlechta a současné církve
stávají opět majiteli hradů, zámků, pivovarů, lesů a polí a
jak na nich hospodaří. Svět bohatých a chudých, je realitou naší
společnosti, kdy stát už nemá ústřední roli sociální sítě,
ale poskytuje služby za úhradu.
A tak se
pomalu vracíme k tomu, co tady bylo, na co jsme už téměř
zapomněli. Hledět na svět kolem nás, jako na živý organismus,
který nemá dosud ustálenou podobu, a který neřekl dosud své
poslední slovo. Nemusí být pokaždé „příště = líp“.
Postupujeme vpřed pomalu a jistě, žel i ten, kdo nás vede může
být opřen o bílou slepeckou hůl, o zchátralé zábradlí. Dobrá
zpráva je ale i ta, že s kravičkami se už při orbě
v Čechách nepočítá. A ostatně - vždyť chodíme k volbám
a koalice je pevná, a bude tu možná i celé 4 roky.
Žádné komentáře:
Okomentovat