Sudety, to je samý hrad a zámek. Tak, jako babiččina zahrada
byla samý sádrový trpaslík, suché WC oblepené fezovkami, lesklými barvotisky,
tak hrady a zámky, to je pravé české pohraničí, mládí těch dříve narozených.
Když saský hraběcí rod Donínů majetky rozšířil o pohraniční
Grabštejn, byla to první hrabata v českém království. Těch, kteří používali
titul hrabě u nás dosud neznámý. Grabštejn, dnes, coby kamenem dohodil na
polskou i německou hranici. Pro nás, co přišli do Sudet až po odsunu Němců,
léta hrad uzavřený, nepřístupný. Tajuplný hrad na kopci u hranic. Stavba
opuštěná, Československou lidovou armádou využívaná jen sporadicky. V 60.
letech minulého století, v době jedné celosvětové politické krize, sloužila
jako ubytování pro záložáky povolané na mimořádné vojenské cvičení.
Pod kopcem, stále ještě v rámci areálu hradu, dosud stojí dvě
budovy. Zámecká a druhá, poskytující služby, byly a jsou plně využívány naší
armádou pro výcvik vojenských psů, a to už celá desetiletí.
I mě popouzelo, že hrad, kolem kterého pravidelně jezdím, nemohu
vidět zevnitř. To už jsem byl druhý rok vojenským záklaďákem v dolních kasárnách
v Liberci, velitelská rota, finanční oddělení. Velitel major Vedral ze
Semil, bývalý vládní voják, těšící se konečně do civilu, paní Pavelková, vdova
po důstojníkovi, hybná síla kanceláře a přechodně já.
Moje já se bouřilo a dělalo vše, aby se dostalo na Grabštejn.
K tomu mi pomohla paní Pavelková: „Chlapče, nevíš, kam jsem založila předpis
FIN 1-1, jak a co udělat podle vojenských norem ve finanční kanceláři? Budu tě
muset poslat do posádky na Grabštejn, tam nám ho půjčí.“ A tak, vybaven
vojenským rozkazem, poukázkou na vlak, nezbytnou vojenskou suchou stravou na
dva dny na cestu, jsem opustil posádku Liberec, abych navštívil služebně
posádku Grabštejn. Cílová vlaková zastávka Chotyně, asi tak 15 kilometrů z Liberce.
Tam už na mě čekali, předpis FIN 1-1 zapůjčili.
„Chceš vidět hrad?“ začal sám od sebe praporčík, co mě provázel.
Cesta do kopce, vrata a stojím na nádvoří opuštěného hradu. Prápora otevírá
malé dveře, odkud se vyvalila hromada poškozeného barokního nábytku: „Nechceš
něco? Musím to spálit.“ Nebyl jsem připraven a zklamal. Nečekal jsem tak
velkorysou nabídku a pokračoval v prohlídce. A to už jsme vlezli průlezem
do zámecké kaple, o které se i tehdy psalo „jedinečná na sever od Alp“ -
nádherná.
Na oltáři byl stále ještě původní obraz Madony, ale lavice byly vandalským
způsobem v prostoru rozházeny. Nejhůř na tom byly stěny zbavené barevnosti, na
kámen odřené, zbavené zlaté barvy. Na vině byla zlatá barva. Záklaďáci si
mysleli, že je to zlato, tak ji škrábali.
Výlet na Grabštejn stál za to, viděl jsem toho dost. Byl to i
ucelený obrázek naší doby 60. a 70. let minulého století. FIN 1-1 jsem předal
do kompetentních rukou paní Pavelkové. Major Vedral kývl hlavou na znamení: Už
aby byl tady ten den, kdy s tou uniformou skončím…
Dnes je Grabštejn otevřen veřejnosti a hojně navštěvován, dozajista
oprávněně. Kaple se skví v krásných barvách, jen Madonna už není původní, ta se
ztratila. Dnešní se jí hodně podobá.
Žádné komentáře:
Okomentovat