Psal se rok 1958. Děda Arthur mě vzal ssebou do Prahy.
Autobusem, do restaurace U Nováků, na setkání filatelistů. On i já jsme byli
vášniví filatelisté. Děda z nutnosti, neboť jeho důchod 200,-Kč mu
nestačil k živobytí, já proto, že jsem tušil, že na tom budu za šedesát
let podobně a měl bych se učit tomu, jak se poštovní známky zhodnocují. Nebyl
jsem žádný malý kluk. Právě jsem skončil pátou třídu národní školy u nás v Machníně
a od září jsme měl chodit do šesté třídy na Husovce v Liberci.
Byl jsem dědečkovi oporou. Špatně slyšel, a přece jen už
nebyl nejmladší. Tehdy jsem netušil, že za první republiky byl šéfem naší
rozvědky v Německu, později v Maďarsku. Jako V.I.P. vězeň
koncentračního tábora Sachsenhausen byl vyměněn za prominenta třetí říše
vězněného spojenci. S tímhle nenápadným starým pánem jsem se usadil ve
známé pražské kavárně u stolku, kde bylo jedno místo rezervováno pro toho, kdo
chtěl něco koupit, prodat, nebo vyměnit.
Známky byly všude. Na stolcích, židlích i na podlaze.
Nikdy jsem nic podobného nezažil. Atmosféra mě plně pohltila. V podstatě jsem
dědovi sloužil jako zesilovač, opakovač přání zákazníků, kteří usedali a s odbornými
dotazy se dožadovali informací. Být to na mně, neprodal bych známku žádnou.
Padesát let poštovního auta, chrastavský rodák – prezident Rakouska, nádherné červené
dopravní letadlo a další, a další…
Děda s sebou vzal nejen nové, ale i klasické Rakousko.
Vy, co sbíráte klasické známky, víte, o čem mluvím, po čem mi ještě po tolika letech
srdce pláče. Přijde si chlap, sedne si a hned na dědu“ „Dědo, máte VIPA blok?“
Zní to dnes už jako pohádka. V roce 1933 byla ve Vídni mezinárodní výstava
poštovních známek WIPA WIEN, a tam bylo možné, jako suvenýr, si koupit bloček
čtyř známek: poštovní kočár, obraz malíře Moritze von Schwinda. Kdo by to
neudělal?
Děda otevřel malý zásobník Rakouska a tam, tenhle fialově
modrý bloček byl. „Co by stál?“ „1.200 korun československých.“ „Ne, to nedám!“
Děda: „Řekni mu, že jsem hluchý a ne blbý!“ Na to ten druhý: „Řekni mu, mladej,
že je drahý jako POFIS!“ Na to děda: „Řekni mu, ať si ho tam koupí.“ Na to ten
hnusný chlap řekl: „Tak ho sem dej!“ Dal dědovi 1.200 korun, vytáhl aršík ze
zásobníku, dal ho do svého a už jsem jej příštích šedesát let neviděl. Aršík
ano. Ale nikdy jsem neměl padesátkrát tolik, za kolik jej dědeček prodal.
Aršík skutečně stoupl v ceně nejméně padesátkrát. Na
to, že byl původně prodáván jako suvenýr, dobrý. Děda byl spokojen, zákazník
rovněž, jenom já v duchu zuřil. Dědečku, dědo, cos mi to udělal! Sbírám
poštovní známky víc jak šedesát let, mám slušnou paměť a pamatuji, co kde
vyšlo, kolik, co stojí, co mám a co nemám ve své sbírce.
WIPA blok se mi vryl do paměti, víc než ostatní známky. Ono
to bude tím, že si celý ten příběh spojuji se vzpomínkou na blízkého člověka,
tatínka mého otce, dědečka Arthura, kterého mi až Paměť národa spojila s hrdinstvím,
o kterém děda nikdy nemluvil. Dnes mohu říci, že vzpomínka z léta roku
1958 se mi hluboce vryla do paměti a postava dědečka filatelisty se spojila s něčím,
na co jsem hrdý. Na člověka, který se postavil fašismu, byl skutečným hrdinou,
a přitom zůstal nesmírně skromným člověkem.
V naší Lužické Nise uběhlo hodně vody, hodně se toho
událo kolem nás. Příběh, který jsem vám vyprávěl, je velmi, velmi pravdivý a dá
se říci, že hodně přispěl k mé životní orientaci, mít někoho, něco hodně
rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat