Pokud chcete v Sudetech z jednoho
města do jiného, nejbližšího v Německu, pak musíte do Saské Žitavy. Z Hrádku
nad Nisou je to po rovině necelé 3 kilometry, ne víc, ne míň. V obou městech
se mluvilo před válkou německy. V obou žila kupodivu i významná česká
menšina. Obě se podílely na kulturním i
společenském životě, po skončení války i na novém uspořádání poměrů na radnici
i mimo ní.
Nezažil jsem kompetenční spory, spory o
připojení, slučování, spojení či rozdělení. Vím, že v Liberci nebylo
jednoduché oddělit muzeum od galerie. K čemuž počátkem 50. let ku
prospěchu věci došlo. Dnes už, kdy desetiletí dostávám z galerie pozvánky
na vernisáže, si to uvědomuji ještě víc. Přesto, na jedinečné výstavě jednoho malíře
jsem byl mimo libereckou galerii.
Větší část školních prázdnin jsem trávil
mimo Liberec v Hrádku nad Nisou. Babička pracovala v nedaleké továrně,
tehdy SVA, kde se vyráběly součásti automobilových motorů. Pro její obědy jsem chodil
do závodní jídelny a tam jsem byl poprvé osloven kouzlem obrazů. Byla jich plná
stěna kolem jídelních stolů.
Nevím, jak vás, ale mě v deseti letech
oslovovaly okolní věci na výsost bytostně, věcně, doopravdy a navždy. Chodil
jsem od obrázku k obrázku s bandaskou plnou horkého jídla a
nepřestával si je prohlížet. Dnes už nevím jak, ale bezpečně vím, že se mi v té
chvíli formoval pohled na svět, na mou budoucnost.
Byl jsem v té závodní jídelně ještě
mnohokrát a pokaždé jsem si dal pochůzku podél rozvěšených obrazů. A byl to
malý obřad. Mohu-li jej dnes, po tolika letech s něčím srovnat, tak je to kostel,
tehdy přes den otevřený a přístupný komukoli. Kostel plný obrazů, soch, lidového
umění… Atmosféra závodky v továrně, kam jsem chodil babičce pro obědy, byla
pro mne tím pověstným nakopnutím.
Později, tak o pět šest let, jsem
objevil libereckou galerii, na obrazy nejbohatší v Sudetech. Pokud jsem ji
kdy srovnával s jinými v pohraničí, pak už tu byla jen ta litoměřická
a zámecká sychrovská obrazárna. Liberecké jsem zůstal věrný šedesát let. Tolik
let dostávám nádherné pozvánky na vernisáže, které jsem s přestávkami pravidelně
a rád navštěvoval. Vysoká úroveň, obsahová náplň, slovní doprovod, mimořádně
krásné prostředí to je profesionální úroveň liberecké galerie.
Duch umění je tu vždy, a je na nás,
dáme-li se oslovit. Oslovil kdysi mne, doufám, že nejsem sám, kdo si dal říci.
Ale mé procitnutí nepatřilo profesionální instituci. Každý z nás může být
uhranut na výstavě kdekoli. V závodní nebo školní jídelně, na školní chodbě…
Žádné komentáře:
Okomentovat