Je 2. listopadu a venku jarní počasí. Kdo by
to řekl? Franta nám přinesl dva kbelíky čerstvých hub za dvakrát dvě stovky.
Letos první houby. Ani cena ve srovnání s loňskem nestoupla. Není možné jíst
jen vepřové a kuřata.
Letos je všude
spousta vlašských ořechů a žaludů. My jsme je ještě sbírali kilo za korunu. To
bylo před šedesáti lety. Dnes jsou výdělky tak zhruba deset až dvacetkrát
vyšší. Výkupní cena by se měla pohybovat okolo 20 korun za kilo. To by bylo fér
a lesní zvěř by měla v zimě co jíst. Dejme se překvapit. Zeptám se
příležitostně vnoučka Honzíka, co chodí do čtvrté třídy, kolik si přivydělal v
letošní tak úspěšné sezóně žaludů. Mně maminka pomáhala tahat do školy v
Machníně plné pytle žaludů na vozíčku. Vím to bezpečně. Přejel jsem jí jednou
chodidlo. A na nástěnce ve škole, kde visely výsledky, jsem byl asi na třetím
místě. Dnes je trochu jiná doba. Žáčkové spíš hrají na počítači hry a lesní
zvěř se chodí dokrmovat přímo do odpadových nádob plných vyhozeného jídla, chleba
a housek.
Kam ten svět spěje? Ale nechci lacině volat po
zašlé slávě a odpovědnosti za věci kolem nás, které jsme vnímali jinak než
dnešní lidé v produktivním věku. Jejich je současný svět, budoucnost dětí,
kteří v nich, kdo ví, snad právem, vidí své vzory.
Marodím. Mám
možnost vidět současnou nemocnici zblízka a jsem překvapen především tím, jak
voní. Nepáchne. Není tou nemocnicí čpící jako sto čertů lisolem nebo bůhví čím.
A není tomu tak dávno, že ještě daleko za špitálem jste poznal na chodníku na
kolemjdoucích, odkud přicházejí. Dnes je vše jinak. Vše se skví novotou, je čisté,
sterilní. Snad jenom nemocní, navzdory přístrojové úžasné technice, jsou stejní.
Nemocniční personál je rovněž perfektní a snaživý. To jenom strach z
nepoznaného z nás činí nevěřící, co se bojí a nechtějí marodit ani v tak krásném
zvenku i zevnitř nemocničním zařízení.
Venku se rychle
stmívá. Letos, snad naposledy, došlo ke změně letního času na zimní. Jsem
rovněž pro změnu. Asi by měl zůstat ten zimní a příště už nic neměnit.
Také jsme oslavovali
100 let republiky. Sice doznala za tu dobu mnoha tváří, jmen a poslání, ale
byla tu pořád. Snad, a hlavně pro naše krajany v cizině byla a je jediná, československá.
I když, kdo je to dnes krajan? V době, kdy v Evropě konečně už hranice
neexistují a svět se díky internetu stal víc jak dostupný všem. Je hodně toho,
čím dál tím víc, co je jiné, než bylo před lety. Bude to asi i tím, že tak tomu
bylo vždy a bude jistojistě na věky.
Žádné komentáře:
Okomentovat