Můj tatínek zhruba tak před sto lety jezdíval střídavě na prázdniny k
české babičce do Hrdoňovic u Turnova, nebo k německé, do Hodkovic nad
Mohelkou, německý Liebenau. Obě babičky žily na česko-německém pomezí v domcích, tak charakteristických pro
tuto oblast. Živily se prací svých rukou, dřinou, která jim nepřinášela ne víc,
než aby se jen tak tak uživily. Jedna domácím tkalcování v Hodkovicích,
druhá prací na poli v Hrdoňovicích.
Doma za Turnovem, se mluvilo česky, což tatínek, malý kluk z německého
Liberce neuměl, v Hodkovicích německy, to byla řeč jeho maminky. První polovina
století, to byl čas vymezený dvěma světovými válkami, které v Sudetech obrátili
život všech, co tu žili celá staletí, naruby. Čas, který zamíchal osudy mých
příbuzných.
Byli jsme chudá, obyčejná rodina, která si jazykově byla cizí, kde děti,
když poznávaly své příbuzné, se musely učit cizí řeč, aby se s nimi vůbec
domluvily. Můj tatínek na jazyky moc nebyl, jeho čeština, to byla bída
s nouzí. Nikdy se jí pořádně nenaučil, ale české křížovky vyluštil pokaždé
všechny. Na rozdíl ode mě. Já to raději ani moc nezkoušel. Ach, tatínku, jak
jsi uměl vyprávět a špatně mluvit česky! Ale bylo v tom kouzlo tátova povídání,
kouzlo neobratnosti volených slov, přízvuk, pro který se ti smáli, gramatické chyby
při psaní, které vypadaly hrozně. Výsledek byl vždycky pozitivní. Měli jsme se
rádi a dal jsi mi, co mi nikdo jiný dát nemohl. Dívat se na svět, vidět jej
svýma očima, ale i optikou dvojjazyčného poznání. To všechno, jsi mě naučil, a
já nezapomněl.
Tatínek se učil česky celý život, já celý život miluji architekturu
lidových staveb na pomezí jazykových hranic. Právě do takových dřevěných
vesnických stavení táta, coby kluk, jezdil na prázdniny. Dřevo je dřevo a kámen
musel být pískovec. To jsou základní stavební prvky oněch krásných lidovek z
pomezí Sudet, Českého Ráje, Semil, po Českou Lípu a Mladoboleslavsko. Brány ke
dvoru, branky k domu, schody z kamene, nádherné dveře, chodba s
malovanými a vyřezávanými skříněmi a vesnickým nářadím denní potřeby.
Prolínající se české a německé motivy, malované truhly, kolébky, svaté obrázky,
dřevo s pamětí, věci, které vás dovedou oslovit, které si řekly, jak vás
připravit o klid.
Nikdo, kdo propadl kouzlu naší vesnické architektury, nemůže odolat a
vrací se. Musí se přiženit a vodit sem své děti, přátele. Stále je zde co
obdivovat, i když stáří a někdy i nezájem vedou ke ztrátě nenahraditelné
památky. Věřím, že tu budou stále. Jsou pokladem, který jinde nemají, a proto,
vážení, hlavu vzhůru od počítače a vykročte semka, do krásného světa dřeva a
pískovcového kamení.
Žádné komentáře:
Okomentovat