Víte, co mě v těch
počátcích 50. let nejvíc bavilo? Samozřejmě číst knížky, být s klukama venku v
polích někde za vesnicí a potom marodit. Nic velkého, ale aspoň dva, tři dny
nejvíc, vydržet doma v posteli. Tehdy maminky nepracovaly
v továrnách, málo v kancelářích. Většinou se věnovaly nám dětem,
potomkům.
Lehl jsem si večer
už brzo. Televize sice už byla, ale v naší vesnici ještě ne. Dělal jsem, co
jsem mohl, aby mě schvátila horečka, kašel, smrkání, a pokud se povedlo, bylo
vyhráno. Maminka telefonovala do Chrastavy, do městečka za našimi humny,
doktoru Fišerovi. Mám prý přes 37 stupňů Celsia a jsem malátný. Kašlu, smrkám,
ležím v posteli a ani si nechci číst! Právě to poslední sdělení pokaždé uvedlo
chrastavského lékaře do pohotovosti. Ty tři kilometry k nám nebylo nic a už
stál za dveřmi. Byl s tatínkem v koncentráku a oba přežili. Aby si jeho
dcera Leonka a syn Leon měli s kým hrát, a nikdo jim při tom nenadával do Židů,
přijel vždycky, přijel včas.
Hned poznal, že z
poloviny simuluji. Mrkl na mě, něco mi napsal, recept dal mamince. Pokaždé
pokýval vážně hlavou a řekl: „Dobře jste udělala, Vlastičko. Dva až tři dny v
posteli a bude jako rybička!“ Tak mi to vydrželo pár let. Pak se Fišerovi
odstěhovali do Izraele. Leonka, Leon, doktor Fišer i jeho paní…
Když už jsem byl
větší a ty dva tři dny v posteli i s knížkou mě přestaly bavit. Maminka mi přestala
kupovat váženou čalamádu, 20 dkg do papíru, igelitové sáčky se ještě nevyráběly.
Čalamáda zbavená vody mě vždy zázračně uzdravovala. S tím vším byl konec. Maminka
v pětapadesátém nastoupila do kanceláře a já přestal marodit.
Doktor byl u nás
na vsi třikrát týdně a byl to noblesní pan doktor z Prahy, odkud ho
vyhnali, protože léčil protektorátního prezidenta Emila Háchu. Doktor „Malý dekret“
do vězení nešel a byl rád, že mohl dát dál pracovat na Liberecku. Nikdo si na
něj nestěžoval a já už vůbec ne.
Táta se chtěl
vystěhovat do Jižní Ameriky. Neměl rád komunisty, ač byl předválečným členem
její mládeže. Oni, nevím proč, jej také neměli rádi, a tak ho preventivně
zavřeli. Když se nám vrátil, vše, co předem poslal do Chile zůstalo tam v přístavu
a táta v Chrastavském Totextu.
Zpět k marodění.
Byl jsem alergický na zahradní jahody. Pupínky se léčily tekutou sádrou, která
když zasychala, loupala se a já byl jako pes, co se po koupeli otřepe. Všude,
kde jsem byl, zbyla po mně jemně mletá omítka. To se opakovalo léto, co léto,
až jednou si doma jedna spolužačka, co jsem jí ve škole poprášil, stěžovala. Rozzlobená
matka ve škole ztropila scénu, cože je to za čuně ten chlapec, co její dceru
celou, celičkou, vápnem nebo sádrou, což vyjde nastejno, beztrestně zaprášil?
Musel jsem do ředitelny a tam jsem slíbit, že jahody jíst nebudu nebo mě čeká
dvojka z mravů. A věřte, zabralo to. Je mi 72 let a od devíti na jahody
nesáhnu.
Přišla spála, ta
se tehdy léčila týdenním pobytem na infekci v liberecké nemocnici. Vyhnul jsem
se rafinovaně očkování proti záškrtu, tudíž jsem jej dospělosti dostal dvakrát,
o zlomeninách nemluvě. Byl jsem kluk, jako každý jiný. Divím se, že to se mnou
rodiče vydrželi tak, jako já se svými dětmi, které se chovaly úplně stejně. V
celkovém hodnocení na výbornou!
Žádné komentáře:
Okomentovat