Dřevo voní, nikdy
se neokouká a na omak je pořád stejné, takové, jaké má být. Na nic si nehraje,
je teplé, teploučké. Mám s tím své zkušenosti. Dřevo mé dětské postýlky bylo
to, co mi chutnalo a tehdy mé ještě bezzubé dásně hladilo. Tenkrát, hned po
válce, toho moc z plastu nebylo, tak jsme my kojenci okusovali věci dřevěné
hlazené.
Dřevo bylo jako
koně. Koho by napadlo, že koně nahradí něco jiného? Dřevo k tomu bylo blízko.
Světem se šířil mor plastu. Vše bylo náhle ze silonu, z PVC a dřevo se pomalu
odsouvalo někam dozadu, kde prý bylo pro ně místo. Nejvíc to bylo, a dodnes je,
poznat na nábytku. Babiččina zakázková ložnice, parádní pokoj, kuchyně, nábytek
na chodbu i do předsíně, to vše bylo ze dřeva. Moje kuchyňská linka, bytová
stěna, gauč, postel, křeslo je z čehosi z lepeného z pilin a
lisovaného, jako vinné hrozny, polepené něčím, co ani není dřevěná dýha, Tady
doslova došlo k záměně koně za výbušný motor auta.
Naše poválečné
hračky byly ze dřeva, z plechu, papíru, gumy. Dřevěná špulka od nití,
prak, kuličky hliněnky… Nebudete tomu
věřit, tohle vše je dnes z plastu a z Číny. Brečel bych. Když jsem
neposlouchal, dostal jsem dřevěným ramínkem na šaty. Dnes jsou děti buď jen
hodné, nebo jsou ramínka plastová a ta nic nevydrží.
Ó, dřevo
dřevomorko! Jak se dnes dáš lehce zneužít! Stále je ve hře, co s libereckým
zámkem továrníka Liebiega, kde byla až dosud Oblastní galerie. Ten, kdo chtěl
budovu zničit, přišel s informací, že je napadená dřevomorkou, tudíž
všechno musí pryč. Záměr se povedl, palác byl vyklizen, opuštěn a chátrá. Dřevomorka?
Ta tam není, nebo tak v malém ložisku na půdě možná tak metr, ne víc.
V Liberci platí,
že je všechno možné. Lež a peníze vítězí nad zdravým rozumem, nic z dějin zlodějů
a loupeživých rytířů není dnešním loupežníkům věc cizí.
Dřevo je a bylo milé,
roztomilé, hravé a blízké. Když jsem se ale setkal s nanukem na špejli, kde
špejli suplovala placka z plastu a nanuk chutnal jako plastové zábradlí, to už
mě fakt naštvalo, jako to, že kolem domu v Jablonném jezdí fůry dřeva kamsi do
nenávratna a nám Plastimaty chrlí hrnky, příbory, lampy, lampičky, kuchyňské
nádobí, vánoční ozdoby, z dokonalého čehosi, co tu zůstane na věky věků jednou
i po tom, co se na svět vrátí dinosauři. Neshoří to, neutopí se, zakopnete o to
na severním pólu, tak jako v poušti Kalahari nebo na Mont Blanku.
Dřevo má letokruhy
a dá se natřít šelakem. Parádní gotické sochy svatých, barokní zářící zlatem,
dřevo starých chalup vyřezávané do krajek, nábytek starých chalup, které
fascinují každého, kdo kolem nich projde. Dlaskův statek, původní dřevěný
holubník, pravá nefalšovaná kadibudka, sáňky, lyže ze dřeva. Dřevěný vesnický
kostelík, kočár, vozík na listí. Dřevo, co voní u krbu. Dřevo lodí, konstrukce
staveb domovů slepic a králíků, dřevěné boudy pro psy.
Dřevo, co ho není
nutné nosit do lesa. Pokud se vrátím pár let zpátky, pak dřeva ubylo všude. Viděl
jsem plastové plaňky u plotu a nebudete věřit, jak po letech, vybledlé žárem
slunce, snadno praskají. Kdoví jestli nebude pozdě se vracet ke dřevu, až
nebude toho kvalitního, co dalo tvar nábytku na hradech a zámcích. Dřevo nebude
a bude nadmíru vzácným zbožím. Nedivil bych se. Lidé jsou hloupí, dají se opít
rohlíkem a kupují stále plasty. To se může brzo vymstít, ledaže dostaneme včas rozum
a vrátíme se k tomu, co je ze dřeva, a ne z nějaké lisované náhražky.
Čest a sláva
stromům, dárcům všeho, co k životu nutně potřebujeme, ale i toho obyčejného
dřeva, kterého jsme se tak macešsky zbavili. Vždyť i ty rakve jsou z plastů
a plast zas tak dobře nehoří.
Žádné komentáře:
Okomentovat