Vánoční trhy. Jak dobře jsem je znal. V Liberci se jistou dobu, v
druhé polovině 20. století, konaly v prostorách výstavních pavilonů LVT. A bylo
na prodejcích, zda se sem vrátí v létě, v hlavní sezóně, na začátku
pololetních prázdnin, v čase LVT, v prosinci na vánočních trzích.
Můj tatínek bývával na obou. V létě v rozhalené košili a v modrém plášti,
v zimě v modrém plášti a s kloboukem na hlavě. V opuštěných výstavních
pavilonech byla v předvánočním čase zima. Já jsem chodil po škole otci
vypomáhat a bylo to náročné. Samé celofánové pytlíky s mašlí, plněné
nedostatkovými potravinami, průhledné krabice plné lahůdkových potravin, těžké
dárkové koše, někomu k narozeninám, jinému pod stromeček. Někdo to dárkové
balení v létě i v zimě musel zabalit. K autorství se dnes, o šedesát let
později, mohu přihlásit.
V létě k tatínkovým zákazníkům ve stánku za průmyslovou školu patřili i
umělci a zpěváci z Prahy: Matuška, Pilarová, Mayer, liberecký kapelník
Láďa Bareš. V zimě si kupovali umně zabalené dobroty lidé, co sháněli na
vánočních trzích něco pěkného, čím by zaujali a udělali někomu pod stromečkem radost.
Pokud se takových akcí zúčastníte poněkolikáté, uděláte si zajímavé
známosti především mezi kolegy prodávajícími kolem vás. Seznámíte se s lidmi,
se kterými se jinde nepotkáte. S bezva chlapíky, kteří vzpomínají, jak to bylo
dříve, až po ty, co chtějí rychle vydělat a zmizet. Tenkrát to šlo nejdál tak
na Slovensko, nebo k hranicím podobných lidově demokratických států, jako jsme
byli my.
Zajímavé bylo vzpomínání těch, co jezdili ještě před válkou na trhy po
celém široširém kraji. K těm se často přidal i můj tatínek a já se dozvídal
věci, o kterých se doma nevyprávělo. Jak se bránit před horlivými úřady, před
zloději, kteří jsou a byli součástí každých vánočních trhů. Naši tenkrát za
první republiky měli auto černé barvy, ford model T. Dědeček neměl řidičské
oprávnění, a tak dopravu zboží i složení stánku včetně mého tatínka,
zabezpečovala excelentní řidička - tatínkova maminka.
Já jsem babičku poznal až po válce. To už auto nikdy neřídila. Ověřil
jsem si to, až když táta vyprávěl jiným, právě na LVT, jak to chodilo u nich
doma v čase předvánočním. Bylo to pokaždé jinak. I tady platí rčení: Nevstoupíš
dvakrát do stejné řeky. Nikdy, ani tehdy, jako kluk a ani později, natož dnes,
jsem nelitoval času, který jsem strávil s rodiči, kdy jsme se poznávali
podobně při práci, rovněž jako spolužáci, kteří trávili tehdy společný čas na
brigádách, na chmelu, na bramborách, při sázení stromků, jako například naše
devátá třída školy na Husovce v Liberci.
Nebyla to vždy jen procházka růžovým sadem. Bylo to o porozumění sobě,
přátelům, o kompromisu, o možném a nemožném. Tátu už zlobilo zdraví, a přesto
šel. Mně se až tak moc nechtělo, máma chtěla péct a i přesto jsme šli a
usmívali se na zákazníky, povídali si s nimi, s kolegy zleva i zprava a
druhý den znova. Doma jsme pak hodně pozdě večer zatopili v kamnech, něco
snědli, umyli se a šli spát a druhý den nanovo, až do Štědrého dne, kdy už maminka
od rána pekla, vařila a smažila. My zavřeli krám v poledne a jeli unavení, ale
šťastní domů, konečně se vyspat až do rozednění.
Žádné komentáře:
Okomentovat