Počítám-li je
správně, je to 2019 let po Kristu. Je čas zastavit se a ohlédnout, zda nám z
kapsy u kalhot nevypadly nějaké drobné, dopis od maminky, výpis z účtu,
účet za vodu, klíče i věci jiné. Je čas si připomenout, že na Vánoce to není
jen o krásné chvíli v kruhu rodinném, ale že je to i čas bilancí, kdy vstupujeme
do příštího roku a kapsy u kalhot by neměly mít díru, kterou tradičně věci ztrácíme.
Počasí stojí za
starou belu a kdo nemá chalupu na Bedřichově, ten má smůlu. Buď může Vánoce přeložit
na předěl ledna s únorem nebo odjet, podle financí, do teplých krajů. Ti, co
zůstávají doma, by si měli vzít k ruce tužku, kus papíru a zapsat si, co
všechno se od nás v příštím roce žádá. Narozeniny, stálé platby, zubaře,
preventivní prohlídky, kontrola oleje...
Pamatuji Vánoční
prázdniny, kdy na hlouposti nebyl čas. Za okny jiskřil sníh, my lyžovali, sáňkovali,
měli mokré tepláky a radovali se z krásného počasí. Obdobně pamatuji, co bylo v
loni. Nic, než uschlé kapradí, šedá obloha
v barvě asfaltky. Děti u obrazovky a ty, co ještě čtou knihy, doma na gauči a
listují stránkami. Je čas se zastavit přestat jíst, nic nezapínat. Nechat
pohasnout magická oka spotřebičů energií. No, my jsme tomu dříve říkali udělat
si černou hodinku, takový malý pokojový blackout. Ve tmě, sám jen mezi svými, nemluvit,
třeba se držet jen prsty, víte jak to myslím… Být a nebýt sám, cítit druhého, nevidět
ho.
U nás na vesnici před
šedesáti lety často v podvečer, aby namíchli lidi, vypínali elektrický
proud. Viděli jsme jen stíny, rozpálená dvířka od kamen. Co bylo, byla chuť si
povídat, čas vzpomenout si, na co by člověk jindy zapomněl. A to je i dnešní
případ, kdy je čas vzpomínání a plánování, co v lednu všechno mohu od koho
čekat, co komu dlužím, co a jak.
Počasí venku, pokud
nejsi zrovna na Bedřichově v Jizerkách, tě vede ke vzpomínkám, Däniken by
řekl „na budoucnost“. Ano, buďme k sobě upřímní jako já, tenkrát v pronajatém
bytě V Nové čtvrti u Fořtů, kde jsem se přiznal a mamince slíbil, že už to
příště neudělám.
Černá hodinka, čas
vánoční, čas mokrých tepláků, bund, čepic a rukavic. Maminka sušila, kde se
dalo, bramborový salát kysnul na parapetu za okny, řízky, pořád jen řízky, mandarinky,
para ořechy. Vánoce si pamatuji živě. Návštěvy. Vůně čaje s citronem, kafe,
slupky z pomeranče, svíčky na stromečku, prastaré skleněné koule, ozdoby,
co pořád padaly. Vánoce, školní prázdniny, uhlí, co se odměřovalo, aby se s ním
vyšlo, kde a na čem ušetřit, co příští rok koupit, kam se po Česku vydat, koho
příští rok a kdy navštívit.
Počty tenkrát a
dnes jsou o něčem jiném. Svět nosí kabát naruby. Děti už nejsou povětšinou dětmi,
Cejlon je už desítky let Srí Lanka a létá se tam, jako by byla za humny. Svět
je povětšinou už jen o složenkách, o tabletech, počítačích, co umí víc než
člověk. Dotkni se a jsi v rauši, v ráji informací, kde si nemusíš nic pamatovat.
Všechno za tebe zastanou miniaturní stroje. Ztratíš-li je, vypadnou-li ti z
děravé kapsy, je to tragédie, konec světa.
Drobné, papírky s daty…
Kde zůstal čas nesmělých vzpomínek, počasí nepočasí? Svět se točí, a pokud tomu
tak je, nehrozí žádné nebezpečí. To platí i pokud je dostatek benzínu, elektřiny
v síti, informacím nic nestojí v cestě. Je dostatek CNG, vody ve
vodovodu, vzduchu vhodného k dýchání. Nic nebrání vstoupit do nového roku
2019, nebát se, že bude poslední…
Žádné komentáře:
Okomentovat