Mníšek pod Brdy a lidé, co v něm žijí

V ty dny, kdy Egon Bondy s partnerkou našel azyl v mníšecké sokolovně, já našel azyl u své babičky Hanzlíkové naproti přes ulici pod truhlárnou. Kolik mi to bylo? Kdo by to počítal, je to víc jak šedesát let…

Letní prázdniny byly o Mníšku pod Brdy, o městečku pod Skalkou, kam situovala spisovatelka, místní farská kuchařka děj příběhu Káji Maříka. Městečko, tajemného zámku, rybníků, hrudkovny a nádherných parcel v překrásném okolí, příběhů lidí, jako byl předválečný kancléř presidenta republiky Přemysl Šámal, nerozlučný kamarád a můj bratranec Ivan Talián, autor historických studií, Milan Minařík sběratel dobových mníšeckých pohlednic.

Pozvání na tradiční pouť v červenci roku 2013 jsem nemohl nevyslyšet. Z Liberce je to sotva 140 km, ale, pokud je k pozvání přiložen informační letáček – pozvání na výstavu „Starý Mníšek“ v sále kláštera na Skalce, na krásné vyhlídce z Brdského hřebene tyčící se nad tímto malebným krajem, nelze odmítnout. Mníšek pod Brdy je mi blízký i tím, že se zde skrýval můj tatínek před nacisty v období druhé světové války, a že za velké vody před třemi lety právě Mníšek pomohl tomu našemu Mníšku v Libereckém kraji.

Vernisáž jsem sice už nestihl, ale její kurátor a místní patriot pan Milan Minařík mi podal vyčerpávající informace. Nádherné počasí, procesí vedené zdejším farářem, sakrální hudební produkce před kostelíkem, rozkvetlé lípy, lekníny, všude čisto a sváteční přátelská atmosféra. Mníšek pod Brdy starý, ale i nový, stále stejně krásný,  žijící a pulsující satelit, kam se dnes tak rádi stěhují znavení Pražáci....

Procházel jsem ojedinělou výstavou za doprovodu jejího autora Milana Minaříka, patriota a znalce místních dějin. Mníšek je tu představen ze všech stran a na všechny způsoby. Historie válek i míru, hospody a lidé, kteří do nich chodili, spolky a živnostníci, kteří Mníšek zkrášlovali, genius loci místa, kde se snoubí staré s novým tak dokonale, že jim tajně závidím....

Mrzelo mě, že jsem se ani o pouti se nemohl podívat na obraz Petra Brandla sv. Máří Magdalena přenesený do kostela sv. Václava. To ale byla jen malá muška na tváři krasavice. Zdařilé místní akce dokazují, jak je třeba sběratelů, milovníků místní historie, a že na nich stojí a s nimi padá povědomí ostatních o místě, kde žijí, o jeho historii, ale i současnosti.

Byl jsem mile potěšen profesionalitou a odborností místních, se kterou výstavu připravili. Poděkování za ni patří jak Janě Buchtové tak Milanu Minaříkovi i všem těm, kteří přiložili ruku k dílu, které se víc než podařilo....Děkuji a rád se opět do Mníšku vrátím.  Je tu krásně a žijí tu nádherní lidé, pracovití a houževnatí a na to já slyším.

Obležená koupaliště

Ležím na dece a smažím se, sluníčko mi stojí nad hlavou, vzduch se tetelí horkem a kolem je hlava na hlavě, když se prázdniny povedou. Nejblíž se opalují chovanci „děcáku“, co jsou ubytováni v bývalém hotelu  nad náměstím. Na hrádeckém koupališti je nabito a ti „darebáčci“ z děcáku leží namačkáni na dvou starých dekách, houních, kterými v bývalém hotelu na přelomu století přikrývali koně, aby nenastydli. A vůbec, co tu dělají? Ať chodí na doly! Bývalý povrchový důl na lignit, přímo u hranic, se prý už napouští…  To by sem mohli za chvíli chodit i místní cikáni.

Psala se šedesátá léta 20. století a já uvažoval v pojmech, jako bych žil někde v Alabamě, na jihu Spojených států.... Pravda je, že tehdy místní cikáni na hrádecké koupaliště popravdě ani zájem chodit neměli. Chodit začali až mnohem později a právě na doly, na zatopený důl Kristina, když už hradecké koupaliště patřilo minulosti....

Ležím na dece, koukám nikam, přemýšlím. Dnes uvažuji, o čem jsem v těch letech o prázdninách asi tak přemýšlel. Dospěl jsem mnohem později k názoru, že jsem byl v těch letech pěkný hajzlík, had křovinář. Do vody, na deku, pořádně se opálit, opět do vody, koupit si zmrzlinu u vchodu, na deku pod sluncem, pod modré nebe bez jediného obláčku. Ležím si a říkám si potichu, že ta děcka z děcáku by mi mohla ukrást tři koruny. Dal jsem si je do boty, ale co když je tam najdou? To už je neuvidím. Radši se přesvědčím. Koruny tam jsou,  ale hodinky ne. Kde mám hodinky? Hodinky počátkem šedesátých let minulého století byly vzácností a téměř vůbec nebyly na pultech obchodů. Já měl „Ruhly“ z východního Německa, jak říkal táta s ironií v hlase, od těch hodných pracovitých Němců. „Přesný čas, vem je ďas“, říkával.

 Hodinky nemám. Ještě před chvílí tu byly a teď nejsou. Kdo je mohl vzít? Nemusel jsem dlouho přemýšlet. Chovanci, mladiství delikventi, zloději z děcáku! Vyletěl jsem a hned na ně: „Vraťte mi hodinky, zloději zlodějský! Ukradli jste mi hodinky! Úplně nový, co jsem dostal za vysvědčení! Německý Ruhly!“ Ještě, že mě neslyšeli ostatní. Na koupalištích je hlučno, můj nářek a prapodivné posunkování před dětmi z děcáků nikdo neregistroval a to bylo dobře. Moc dobře.

Hodinky mi nespravedlivě nařčení chovanci našli v druhé botě. V první byli ty tři koruny. Bylo mi zle z toho, co jsem provedl. Oni to totiž nebyli žádní delikventi, ale děti, co ztratily rodiče při autonehodě a tak se po jistou dobu musel o ně postarat stát.

Je vlastně dobře, že člověk si sáhne na rozpálená dvířka od kamen nebo dostane jednu do zubů. Uvědomí si odpovědnost za své činy a podruhé to už neudělá. Dávám si od té doby pozor a než něco řeknu, řádně si to rozmyslím.

Jak ke svému jméno přišly Kuřivody

Ne a ne usnout. Babička dovyprávěla a my, malí hadi v postýlkách, stále nespali. Babička, očividně ospalá, rozhodila své ruce do stran a řekla: ,,Tak kterou, kterou chcete vy malí nezbedové?“ ,,Kuřivody, Kuřivody!“ volali jsme dětskými hlásky, hlásky zvonků andělských. A tak poslouchejte i vy. A nespěte! Spát se má doma a je k tomu dán i čas, od deseti večer do rána…

Tak tady je ta pohádka. Byla nebyla, v lesích mezi Mimoní a mocným Ralskem osada, ves plná blech, tam, kde po medvědích kůžích a vlčích tlapách chodili v teplých ovčích kožíšcích z jedné strany náměstí na druhý radní, konšelé i sám pan starosta obce Kuřivody. Chodili sem a tam a nahlas přemýšleli, rukama rozhazovali o kámen škobrtali. Pořád jen pusou mleli, sami sobě nerozuměli. A to den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Chodili takhle po náměstí už roky… A přitom kolem nich v lesích rostly třeba krásné, zdravé houby velké, jak kuchyňské stoly. Jen jít vzít pilu a sekeru, houbu porazit a sníst.

Jen z jedné by měla vesnice dost. Pro každý krk hladový spousta polívky, hlavní chod, dezert z hub, houbové pivo, co hrdlo ráčí…. Neráčí, páni konšelé, radní, starosta, věrní poddaní? Drží se za hlavu, chodí po náměstí a pořád nic. Nic je nenapadá. A přitom, co jen za tím je, že se tak divně všichni chovají? Těžko uvěříte. Ptají se jeden druhého, proč zrovna oni se museli narodit a proč žijí ve vesnici zvané, tak nějak prapodivně Kuřivody. Proč mají ve znaku, tam kde jiní zubra, Turka, meč nad hradbami, proč oni mají kuře v hrnci? A když už kuře, tak proč ne v plné zbroji, co létá, mává křídly nad oceány, bez špetky soucitu k těm, co odtud denně dojíždějí autobusem do Mnichova hradiště, do Lípy do škol, do fabrik za prací…

A pak se jich někdo, zeptá: „Odkud jste?“ Co jim zbývá, než se přidat k těm, co chodí po náměstí a čekají, až přijede a vysvobodí je hloupý Honza. Ten zabije draka, políbí princeznu, sní kus hada, otázku pochopí a vysvětlí ji všem, co ještě neusnuli. My nespali. Babičce oči padaly a my jsme na ni syčeli a mlaskali, dokud opět nechytila niť a pokračovala ve svých úvahách proč Kuřivody jsou Kuřivody a ne Drakovou, Koněprusy, Puškohledy nebo aspoň Šavlozuby...

Na obvyklou pohádku o tom, jak Honza zabil draka a k tomu dostal princeznu, už obyčejně nedošlo. Náš kraj, mé milé Podještědí, jak vidno sluje dobrotou, a tak místní hrdinové pohádek nejsou drakobijci. Proto Kuřivody, žádné pasti na medvědy, dobrodruzi nebo Baby Jagy. Jen kuřátka, pěkně za sebou, nožkou sem, nožkou tam, za kvočnou, od Mimoně lesem pořád dál…                  

Věk zpomalí

Bylo jí něco kolem pěti let, a co řekla, mi utkvělo mi v paměti: „Já jsem, tatínku, rychlá, ale tak rychlá, jako ty, asi nikdy nebudu.“

 Jak se ta moje dnes už velká krásná dcera tehdy před mnoha lety mýlila! Rychlost už dávno není jednotkou mé pomalejší chůze. Z bodu A do bodu B jdu zvolna, nepospíchám. Svět se mi rozprostřel před očima, a vidím to, co jsem dříve neviděl. Čím dál, tím více pokukuji, kam radnice umístila pro nás starší pány a fešné babičky, lavičky. Po děvčatech se už tolik neohlížím, protože, nedej bože, pokud by to některá z nich zjistila, pak by došla k závěru, že je mi pravděpodobně hodně špatně a volala by stoprocentně sanitku. A tak se raději dívám nahoru, nebude-li pršet a jsem rád, že nebude, protože se v poslední době vícekrát stalo, že jsem zapomněl deštník a zaboha si nevzpomenu kde…

To samé mám s taškami. Jak jich je víc než dvě, stále si je hlídám. Ne před zloději. Sám ze sebe mám strach, co zas provedu, kde, kam a co  položím. Doma se divím, kde co mám, kam jsem co položil. Teď právě, sotva mžik, se Jana ohradila, že ji nepustím k slovu. To jediné mi z té původní rychlosti zůstalo. Svaly kolem pusy a chuť něco sníst. Už dávno to není o tom, že mi kolem uší bzučelo maminčino: „Jez!“ a já si vymýšlel triky, jak tu přísnou paní obelstít, od stolu zapudit a být v cuku letu pryč. Jídlo ne, nechci. ,,Jen se podívej“, říkala matka, ,,máš propadlý hrudník, břicho jako lavor, zadek (asi malej) jako dva kmínky.“ Řekla by toho víc, ale já už byl z dosahu, jak jejích rukou, tak hlasu, který tátu budil ze spaní.

Pořád jsem někam a před něčím utíkal. Asi to bude i velikostí boty. Mám číslo bot 48. Jak já vám normálním lidem závidím, že můžete mít bot, co si kdo poručí! My, mastodonti, to máme příšerné. Levní Vietnamci, ale i ti, co doma šijí boty, kašlou na nohy, které máme my, velcí chlapi. Jak vidno, ani v jiném světadílu větší boty nešijí.

Nějak mi to v poslední době přestává vadit. Nebudu se chlubit, kolik prášků jím ráno, odpoledne, večer, kolikrát chodím v noci, proč miluji výtahy… Jsou dny, kdy závidím těm, co musí ráno na šichtu, řidičům tramvají, dětem, co pospíchají do školy. Ležím si a říkám, taky jsem spěchal, teď už se nikam nehoním. Ještě že máme televizi. Žel, v poslední době zjišťuji, že u ní často a dobře a dlouho spím. Málokdy vidím film kompletní. Buď si toho ten, co je pouští nevšiml, že jsou bez začátků a končí někde uprostřed, nebo jsem opět kousek prospal. Jak je to doopravdy nevím, stydím se zeptat. Už nejsem ani moc hrr do toho psaní, ale co já vím. Třeba si to někdo přečte, zvedne sluchátko a zavolá mi: ,,Egonku, jsem na tom stejně. To je věkem. Ten jednoho zpomalí…“      

O nerudnosti

Když se řekne Jan Neruda, mám od jisté doby před očima nerudného starce s holí, který postižen „parkinsonem“, nemocen na těle a víc na duchu, buší holí do židovských výkladních skříní v pražských ulicích a hlásá ideologii dnešních holých lebek, hitlerových pohrobků, mladých neonacistů. Až se stydím za to, co dělal. Neruda byl antisemita a moc si tím u slušných lidí ublížil. Z barda se stal součástí špíny, hrubého násilí, radikálních řešení, rychlé roty prapodivných, na okraji společnosti stojících individuí.

Dnes takových lidí, jako by přibývalo i těch VIP, včetně samolibých politiků. Těch, co jsou sprostí na operátory telefonnních společností, na posádky sanitek, zaměstnance v obchodech, ve službách, na ty, co žijí bez domova, na staré, invalidy a postižené. Lidé se radikalizují, vyhraňují se proti cikánům, Ukrajincům, muslimům, černochům a stále víc a víc. Kdyby tu byli Židi, byl by tu antisemitismus, ale Židů je málo, zato tu jsou cikánští Romové, a ti jsou, tak jako mohamedáni, nepoučitelní. Buď na to „nemají“, nebo se nechtějí zařadit do většinové společnosti. A pak přichází násilí, osočování a střety, fanatismus a nekonečné půtky.

Vyrůstal jsem v prostředí, kdy se mě multikulturní vztahy bytostně dotýkaly, ale jejich řešení probíhalo nějak jinak, než ty dnešní verbální a fyzické ataky na menšiny, cizí etnika, na spoluobčany, kteří to často v Česku nemají lehké a kde je stále podezírají. Ono to nebude lepší ani jinde ve světě. Cikáni už nejsou „slušní“ cikáni z dřívějška, jak jsme je znali my, dříve narození v Česku. Žel většina těch dnešních arogantních Romů ze své „negramotnosti“ viní ostatní. Roste vliv radikálů a není se, žel čemu divit, když se nic nemění.

Kde jsou doby slušných cikánů? Současnost je o fyzických střetech s Romy, kteří nenávidí Čechy (ve větší části populace) o době, která teprve přijde. Čas střetů s militantním islámem, s mohamedány a jejich ženami, zahalenými od hlavy k patě a dávající nám tak najevo, že jejich zákony stojí vysoce nad zákony naší země...

Nerudnost v naší společnosti vskutku roste. A jak se dnes říká, bude hůř. Lidé se mají dobře a zabezpečují plný servis svým dětem, které „roupami“ nevědí, co dělat. Jsou nerudní? Ne, jsou arogantní, nedočkaví a nejsou ani trochu připraveni  hledat společnou řeč s námi seniory, s cikány, s cizinci. Na rozdíl od nás starších je netlačí materiální problémy. Rodiče jim zametají cestičky. Život, ten opravdový, je před nimi. Jen o jedno prosím. Nebuďte při jeho realizaci nerudní. Smích léčí i leccos na Vás prozradí.

Národní správci

Národní správci

Národním správcem je pan X.Y… Byl to fenomén prvních poválečných let našeho osvobozeného pohraničí. Všude kolem ještě německá jména továren a malých dílen. Ač se nový majitel snažil jak chtěl se štětcem a vápnem, německá jména a příjmení se skvěla všude. Pod nádražím ve Vansdorfu se vyjímala firma Prase, u nás v Machníně truhlárna Simm a Wagner, kde byl populárním národním správcem i můj tatínek.

Národním správcem je… Nevím, jaká musel onen nový muž splňovat kritéria, byly mi tři roky a nepřemýšlel jsem o tom. Asi nesměl být Němec a kolaborant. První kritérium mě později vždy rozesmálo. Táta se jmenoval jako já, Egon, a příjmení Wiener mi rovněž nepřipadá úplně slovanské. Ale budiž, táta nedostatky v české gramatice nahradil jistě něčím, co ti druzí neměli. Nechci hanit tatínkovi pověst, ale jednou mu v tom poválečném fofru dala Věrka Vaňkátová, sekretářka a ozdoba znárodněné truhlárny, k podpisu objednávku na tisíc kusů štětek na…. Ne, to tatínkovi nemůžu udělat. Stačilo, že tatínek ve spěchu podepsal a do smrti litoval.

Tatínek truhlařině moc nerozuměl, byl vyučením tkadlec, ale na rozdíl od řady svých příbuzných měl v politice jasno. Hitler byl pacholek a trotl, který ho donutil během okupace nosit žlutou Davidovu hvězdu a shánět zbraně proti Němcům. Někdo po válce dostal trafiku, někdo pásku RG na rukáv, jiný sháněl svědky, jak hájil malinkatou, téměř neexistující barikádu, jinému, jako mému tatínkovi, vytloukli Němci zuby a donutili ho nosit štráfkatý  mundůr. Někdo správcoval v truhlárně, ač nepoznal fošnu od prkna, a ještě k tomu objednal tisíc kusů štětek na vytírání pozadí….

Já jsem tátu a tátovu práci miloval. Správcoval naproti přes ulici. Dům, ve kterém jsme bydleli, měl ve štítu stále ještě původní německý nápis ,,Nordlicht – Restaurant – Severní (polární) záře“. Původní majitel se rozhodl pro Říši a tudíž jistě s radostí složil kosti u Charkova. Táta nebyl v té truhlárně prvním národním správcem. Ti před ním si odvezli rádio, vanu i kohoutky od vany a psa, co uměl jen německy. Truhlárně se však, vzhledem k tátově „odbornosti“ s podivem dařilo.

Než se táta rozhodl usadit, rozdával jménem republiky tahle národní správcovství jiným, třeba i těm, co nosili na rukávu písmena RG (Revoluční gardy). A to se pak děly věci! V pátek převzal takový nový národní správce klíče od ředitelské vily a od fabriky. V pondělí táta kouká, jako vyoraná myš. Továrna je prázdná, stroje, zásoby, fuč, vila prázdná bez obrazů, nábytku, zavařovacích sklenic, bez šňůry na prádlo s kolíčky. Vzali i psa od boudy.

Všechno je o lidech, říkával tatínek, na rozdíl od dnešních pragmatiků, co říkají, že vše je o penězích. Já jenom tuším, že ani jedna strana neznala mého tatínka, ten byl nepoučitelný, ale i nezničitelný. Zavřeli jej všichni. I komunisti. Nebyl žádný mimořádný národní správce, ale byl to můj táta, který celý život prožil v tom podivném, zarputilém, mimořádně toxickém 20. století. Století elektřiny a atomové bomby.          

Mateřský jazyk

Ze školy si pamatuji jen to, co nemusím. Portrét dvou Janů kdesi v novinách, mi  v mozku vyvolal vzpomínku na stejné tváře v rámečcích na chodbách machnínské školy. Je tomu víc jak šedesát let, kdy mi přísné pohledy Jana Husa a Jana Komenského občas připomněly, že nemám domácí úkol. Ano, přísnost musí být. To věděli jak rakouský císař, tak dobrý voják Švejk a bezesporu i má třídní učitelka. Máš, či nemáš, být či nebýt? Otázka, která zněla jak hrdým Albionem, tak mou pátou obecnou na hodinách češtiny. A tak mi prosím o šedesát let později dejte, paní učitelko, prostor pro můj poslední domácí úkol. Žel, ten mi už rodiče nepodepíší.

Oběma přísným pánům z portrétů v úzkém černém rámečku byla jedna věc víc než blízká. Jazyk český, česká mluva, jazyk jako hrad i zbrojnice v dobách, kdy si nic víc už nemůžeme vzít do batůžku a jít. Mluvit a psát v jazyce, bez kterého si, především J. A. Komenský, musel v cizině připadat zoufalý, opuštěný a zrazený.

Každý z nás, kdo žil a pamatuje dvacáté století ví, o čem mluvím. Nebyly to jen změny v tom, zda psát sirup, či syrup. Chvála češtině. Frustrace z její ztráty pociťujeme jen v mezních situacích a o to víc, čím víc jsme ji měli za samozřejmost. Žil jsem část svého mládí v domě, který lze s určitou dávkou nadsázky pojmenovat Babylonem, kde zmatení jazyků odpovídalo době migrace milionů lidí po skončení války. Statisíce lidí bylo v pohybu. Migrace šla po směru síly větru úspěchů Rudé armády z nejsevernějších konců Baltu, Polskem, celou Evropou, přes moře až ke břehům Ameriky, po země ověnčené Kordilierami a dalekou Austrálii.

Dům, do kterého jsem se krátce po vlně tsunami běženců z celé Evropy narodil, byl vskutku multijazyčný a čeština, jako mateřský jazyk mé maminky byl jazykem naprosto osamělým. V ulici, hned v řadě jeden za druhým žili tatínkovi bratři, co holocaust přežili a válčili v zahraničních armádách proti fašistům. Ověšeni řády a medailemi si přivedli ze světa své cizokrajné manželky. V domě mé babičky, jsme se všichni scházeli a mluvili spolu. A o tom je řeč, o jazycích, kterými spolu komunikovali.

My, děti svých rodičů té prazvláštní doby, jsme měli úplně stejné problémy. Doma se mluvilo jinou řečí, než na ulici, v krámě, ve školkách a ve školách. Děti Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Rumunů, Poláků, „Vasrpoláků“ a děti ze smíšených manželství se v tom velkém kadlubu přetavily ve třídách v děti, co mluvily, psaly a myslely česky pod přísnými pohledy pana Husa, Komenského a třídní učitelky, učitelky jazyka českého. Stala se  mateřským jazykem, všech těch dětí, které si dnes ani už nevzpomenou, že s ní kdy měly takové problémy. Dnes je jim tak blízká, že jim v cizině schází. Rádi jí naslouchají a hrdě se k ní hlásí. Přitom nebylo vůbec lehké vyrůst v Sudetech a zachovat si jazyk tak krásný, jako je čeština. Jazyk dvou Janů zasmušilých tváří z chodby machnínské pětitřídky. Můj mateřský jazyk....