Bylo jí něco kolem pěti let, a co řekla, mi utkvělo mi
v paměti: „Já jsem, tatínku, rychlá, ale tak rychlá, jako ty, asi nikdy
nebudu.“
Jak se ta moje dnes už
velká krásná dcera tehdy před mnoha lety mýlila! Rychlost už dávno není
jednotkou mé pomalejší chůze. Z bodu A do bodu B jdu zvolna, nepospíchám.
Svět se mi rozprostřel před očima, a vidím to, co jsem dříve neviděl. Čím dál,
tím více pokukuji, kam radnice umístila pro nás starší pány a fešné babičky,
lavičky. Po děvčatech se už tolik neohlížím, protože, nedej bože, pokud by to
některá z nich zjistila, pak by došla k závěru, že je mi
pravděpodobně hodně špatně a volala by stoprocentně sanitku. A tak se raději
dívám nahoru, nebude-li pršet a jsem rád, že nebude, protože se v poslední
době vícekrát stalo, že jsem zapomněl deštník a zaboha si nevzpomenu kde…
To samé mám s taškami. Jak jich je víc než dvě, stále si
je hlídám. Ne před zloději. Sám ze sebe mám strach, co zas provedu, kde, kam a
co položím. Doma se divím, kde co mám,
kam jsem co položil. Teď právě, sotva mžik, se Jana ohradila, že ji nepustím
k slovu. To jediné mi z té původní rychlosti zůstalo. Svaly kolem
pusy a chuť něco sníst. Už dávno to není o tom, že mi kolem uší bzučelo
maminčino: „Jez!“ a já si vymýšlel triky, jak tu přísnou paní obelstít, od
stolu zapudit a být v cuku letu pryč. Jídlo ne, nechci. ,,Jen se podívej“,
říkala matka, ,,máš propadlý hrudník, břicho jako lavor, zadek (asi malej) jako
dva kmínky.“ Řekla by toho víc, ale já už byl z dosahu, jak jejích rukou,
tak hlasu, který tátu budil ze spaní.
Pořád jsem někam a před něčím utíkal. Asi to bude i velikostí
boty. Mám číslo bot 48. Jak já vám normálním lidem závidím, že můžete mít bot,
co si kdo poručí! My, mastodonti, to máme příšerné. Levní Vietnamci, ale i ti,
co doma šijí boty, kašlou na nohy, které máme my, velcí chlapi. Jak vidno, ani
v jiném světadílu větší boty nešijí.
Nějak mi to v poslední době přestává vadit.
Nebudu se chlubit, kolik prášků jím ráno, odpoledne, večer, kolikrát chodím
v noci, proč miluji výtahy… Jsou dny, kdy závidím těm, co musí ráno na
šichtu, řidičům tramvají, dětem, co pospíchají do školy. Ležím si a říkám, taky
jsem spěchal, teď už se nikam nehoním. Ještě že máme televizi. Žel,
v poslední době zjišťuji, že u ní často a dobře a dlouho spím. Málokdy
vidím film kompletní. Buď si toho ten, co je pouští nevšiml, že jsou bez
začátků a končí někde uprostřed, nebo jsem opět kousek prospal. Jak je to
doopravdy nevím, stydím se zeptat. Už nejsem ani moc hrr do toho psaní, ale co
já vím. Třeba si to někdo přečte, zvedne sluchátko a zavolá mi: ,,Egonku, jsem
na tom stejně. To je věkem. Ten jednoho zpomalí…“
Žádné komentáře:
Okomentovat