Ze školy si pamatuji jen to, co nemusím. Portrét dvou Janů
kdesi v novinách, mi v mozku
vyvolal vzpomínku na stejné tváře v rámečcích na chodbách machnínské školy. Je
tomu víc jak šedesát let, kdy mi přísné pohledy Jana Husa a Jana Komenského občas
připomněly, že nemám domácí úkol. Ano, přísnost musí být. To věděli jak
rakouský císař, tak dobrý voják Švejk a bezesporu i má třídní učitelka. Máš, či
nemáš, být či nebýt? Otázka, která zněla jak hrdým Albionem, tak mou pátou
obecnou na hodinách češtiny. A tak mi prosím o šedesát let později dejte, paní
učitelko, prostor pro můj poslední domácí úkol. Žel, ten mi už rodiče
nepodepíší.
Oběma přísným pánům z portrétů v úzkém černém
rámečku byla jedna věc víc než blízká. Jazyk český, česká mluva, jazyk jako
hrad i zbrojnice v dobách, kdy si nic víc už nemůžeme vzít do batůžku a
jít. Mluvit a psát v jazyce, bez kterého si, především J. A. Komenský, musel
v cizině připadat zoufalý, opuštěný a zrazený.
Každý z nás, kdo žil a pamatuje dvacáté století ví, o
čem mluvím. Nebyly to jen změny v tom, zda psát sirup, či syrup. Chvála
češtině. Frustrace z její ztráty pociťujeme jen v mezních situacích a
o to víc, čím víc jsme ji měli za samozřejmost. Žil jsem část svého mládí
v domě, který lze s určitou dávkou nadsázky pojmenovat Babylonem, kde
zmatení jazyků odpovídalo době migrace milionů lidí po skončení války. Statisíce
lidí bylo v pohybu. Migrace šla po směru síly větru úspěchů Rudé armády
z nejsevernějších konců Baltu, Polskem, celou Evropou, přes moře až ke
břehům Ameriky, po země ověnčené Kordilierami a dalekou Austrálii.
Dům, do kterého jsem se krátce po vlně tsunami běženců
z celé Evropy narodil, byl vskutku multijazyčný a čeština, jako mateřský jazyk
mé maminky byl jazykem naprosto osamělým. V ulici, hned v řadě jeden
za druhým žili tatínkovi bratři, co holocaust přežili a válčili v zahraničních
armádách proti fašistům. Ověšeni řády a medailemi si přivedli ze světa své
cizokrajné manželky. V domě mé babičky, jsme se všichni scházeli a mluvili
spolu. A o tom je řeč, o jazycích, kterými spolu komunikovali.
My, děti svých rodičů té prazvláštní doby, jsme měli úplně
stejné problémy. Doma se mluvilo jinou řečí, než na ulici, v krámě, ve
školkách a ve školách. Děti Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Rumunů, Poláků,
„Vasrpoláků“ a děti ze smíšených manželství se v tom velkém kadlubu
přetavily ve třídách v děti, co mluvily, psaly a myslely česky pod
přísnými pohledy pana Husa, Komenského a třídní učitelky, učitelky jazyka
českého. Stala se mateřským jazykem, všech
těch dětí, které si dnes ani už nevzpomenou, že s ní kdy měly takové
problémy. Dnes je jim tak blízká, že jim v cizině schází. Rádi jí
naslouchají a hrdě se k ní hlásí. Přitom nebylo vůbec lehké vyrůst
v Sudetech a zachovat si jazyk tak krásný, jako je čeština. Jazyk dvou
Janů zasmušilých tváří z chodby machnínské pětitřídky. Můj mateřský
jazyk....
Žádné komentáře:
Okomentovat