Národní
správci
Národním správcem je pan X.Y… Byl to fenomén prvních
poválečných let našeho osvobozeného pohraničí. Všude kolem ještě německá jména
továren a malých dílen. Ač se nový majitel snažil jak chtěl se štětcem a vápnem,
německá jména a příjmení se skvěla všude. Pod nádražím ve Vansdorfu se vyjímala
firma Prase, u nás v Machníně truhlárna Simm a Wagner, kde byl populárním
národním správcem i můj tatínek.
Národním správcem je… Nevím, jaká musel onen nový muž splňovat
kritéria, byly mi tři roky a nepřemýšlel jsem o tom. Asi nesměl být Němec a
kolaborant. První kritérium mě později vždy rozesmálo. Táta se jmenoval jako já,
Egon, a příjmení Wiener mi rovněž nepřipadá úplně slovanské. Ale budiž, táta nedostatky
v české gramatice nahradil jistě něčím, co ti druzí neměli. Nechci hanit
tatínkovi pověst, ale jednou mu v tom poválečném fofru dala Věrka Vaňkátová,
sekretářka a ozdoba znárodněné truhlárny, k podpisu objednávku na tisíc
kusů štětek na…. Ne, to tatínkovi nemůžu udělat. Stačilo, že tatínek ve spěchu
podepsal a do smrti litoval.
Tatínek truhlařině moc nerozuměl, byl vyučením tkadlec, ale
na rozdíl od řady svých příbuzných měl v politice jasno. Hitler byl
pacholek a trotl, který ho donutil během okupace nosit žlutou Davidovu hvězdu a
shánět zbraně proti Němcům. Někdo po válce dostal trafiku, někdo pásku RG na
rukáv, jiný sháněl svědky, jak hájil malinkatou, téměř neexistující barikádu, jinému,
jako mému tatínkovi, vytloukli Němci zuby a donutili ho nosit štráfkatý mundůr. Někdo správcoval v truhlárně, ač
nepoznal fošnu od prkna, a ještě k tomu objednal tisíc kusů štětek na
vytírání pozadí….
Já jsem tátu a tátovu práci miloval. Správcoval naproti přes
ulici. Dům, ve kterém jsme bydleli, měl ve štítu stále ještě původní německý nápis
,,Nordlicht – Restaurant – Severní (polární) záře“. Původní majitel se rozhodl
pro Říši a tudíž jistě s radostí složil kosti u Charkova. Táta nebyl
v té truhlárně prvním národním správcem. Ti před ním si odvezli rádio,
vanu i kohoutky od vany a psa, co uměl jen německy. Truhlárně se však, vzhledem
k tátově „odbornosti“ s podivem dařilo.
Než se táta rozhodl usadit, rozdával jménem republiky tahle
národní správcovství jiným, třeba i těm, co nosili na rukávu písmena RG
(Revoluční gardy). A to se pak děly věci! V pátek převzal takový nový
národní správce klíče od ředitelské vily a od fabriky. V pondělí táta
kouká, jako vyoraná myš. Továrna je prázdná, stroje, zásoby, fuč, vila prázdná
bez obrazů, nábytku, zavařovacích sklenic, bez šňůry na prádlo s kolíčky.
Vzali i psa od boudy.
Všechno je o lidech, říkával tatínek, na rozdíl
od dnešních pragmatiků, co říkají, že vše je o penězích. Já jenom tuším, že ani
jedna strana neznala mého tatínka, ten byl nepoučitelný, ale i nezničitelný.
Zavřeli jej všichni. I komunisti. Nebyl žádný mimořádný národní správce, ale
byl to můj táta, který celý život prožil v tom podivném, zarputilém,
mimořádně toxickém 20. století. Století elektřiny a atomové bomby.
Žádné komentáře:
Okomentovat