Obležená koupaliště

Ležím na dece a smažím se, sluníčko mi stojí nad hlavou, vzduch se tetelí horkem a kolem je hlava na hlavě, když se prázdniny povedou. Nejblíž se opalují chovanci „děcáku“, co jsou ubytováni v bývalém hotelu  nad náměstím. Na hrádeckém koupališti je nabito a ti „darebáčci“ z děcáku leží namačkáni na dvou starých dekách, houních, kterými v bývalém hotelu na přelomu století přikrývali koně, aby nenastydli. A vůbec, co tu dělají? Ať chodí na doly! Bývalý povrchový důl na lignit, přímo u hranic, se prý už napouští…  To by sem mohli za chvíli chodit i místní cikáni.

Psala se šedesátá léta 20. století a já uvažoval v pojmech, jako bych žil někde v Alabamě, na jihu Spojených států.... Pravda je, že tehdy místní cikáni na hrádecké koupaliště popravdě ani zájem chodit neměli. Chodit začali až mnohem později a právě na doly, na zatopený důl Kristina, když už hradecké koupaliště patřilo minulosti....

Ležím na dece, koukám nikam, přemýšlím. Dnes uvažuji, o čem jsem v těch letech o prázdninách asi tak přemýšlel. Dospěl jsem mnohem později k názoru, že jsem byl v těch letech pěkný hajzlík, had křovinář. Do vody, na deku, pořádně se opálit, opět do vody, koupit si zmrzlinu u vchodu, na deku pod sluncem, pod modré nebe bez jediného obláčku. Ležím si a říkám si potichu, že ta děcka z děcáku by mi mohla ukrást tři koruny. Dal jsem si je do boty, ale co když je tam najdou? To už je neuvidím. Radši se přesvědčím. Koruny tam jsou,  ale hodinky ne. Kde mám hodinky? Hodinky počátkem šedesátých let minulého století byly vzácností a téměř vůbec nebyly na pultech obchodů. Já měl „Ruhly“ z východního Německa, jak říkal táta s ironií v hlase, od těch hodných pracovitých Němců. „Přesný čas, vem je ďas“, říkával.

 Hodinky nemám. Ještě před chvílí tu byly a teď nejsou. Kdo je mohl vzít? Nemusel jsem dlouho přemýšlet. Chovanci, mladiství delikventi, zloději z děcáku! Vyletěl jsem a hned na ně: „Vraťte mi hodinky, zloději zlodějský! Ukradli jste mi hodinky! Úplně nový, co jsem dostal za vysvědčení! Německý Ruhly!“ Ještě, že mě neslyšeli ostatní. Na koupalištích je hlučno, můj nářek a prapodivné posunkování před dětmi z děcáků nikdo neregistroval a to bylo dobře. Moc dobře.

Hodinky mi nespravedlivě nařčení chovanci našli v druhé botě. V první byli ty tři koruny. Bylo mi zle z toho, co jsem provedl. Oni to totiž nebyli žádní delikventi, ale děti, co ztratily rodiče při autonehodě a tak se po jistou dobu musel o ně postarat stát.

Je vlastně dobře, že člověk si sáhne na rozpálená dvířka od kamen nebo dostane jednu do zubů. Uvědomí si odpovědnost za své činy a podruhé to už neudělá. Dávám si od té doby pozor a než něco řeknu, řádně si to rozmyslím.