On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými ,metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem. Děda bydlel v Orlí ulici nad ševcem, naproti škole. Odtud to bylo pár metrů do kopce a nebylo neděle, abychom s dědečkem za stolem plným známek se neučili dějepisné a zeměpisné údaje.
V tý době zrovna „frčely“ německé kolonie. Oni už vlastně v té době žádné nebyly. Jak víme, Němci obě dvě světové války prohráli a tudíž jen, co s koloniální politikou začali, tak už zase kufry balili zpět do Evropy budovat ekonomické zázraky. Dalo mi to velkou práci, tehdy 10letému klukovi získat o jedné z těch kolonií nějaké informace. V té době, v polovině padesátých let minulého století nikdo neměl ani tušení, že o 50 let později, bude stačit kliknout na počítači a během vteřiny budete znát, to, co já sháněl celý týden. Nakonec mi pomohl starý, dobrý, encyklopedický slovník a jeden opravdový Číňan, kterého jsem se nebál zastavit v Praze na Václavském náměstí.
Když všechny informace zestručním, tak jsem se dozvěděl, že odplatou za usmrcení dvou německých misionářů ve východočínské provincii Šan-tung (to slovo zní nějak povědomě i znalcům látek)okupovalo Německo v Listopadu roku 1887 strategicky významné území kolem zálivu Žlutého moře, které vybral Konrád von Tirpitz (dnes je známá spíš nacistická loď nesoucí jeho jméno), tehdejší velitel asijské flotily Německa. Podobně jako kubánské Quantánamo Spojeným státům. Bylo území o rozloze 300 km2 dne 6. března roku 1888 „pronajato“ Německé říši na dlouhých 99 roků. Původně rybářská vesnice se začala měnit v námořní základnu, obchodní a průmyslové centrum. Konec této i známkově zajímavé země byl učiněn s podivem až Japonci , kteří „Kiau-Tschau“ , už kdysi německou kolonii předali Čínské republice.
Informace jsem stihl získat během jednoho, nebo dvou týdnů a byl jsem na ně patřičně hrdý. Stejně jajo na známky této kolonie, které mi dědeček za námahu dal. Mám-li být upřímný, brzy na to jsem je vyměnil za francouzský Madagaskar a ten ještě později za přetisky na československých známkách „Wir Sin Frey“, tak zvané – Vratislavické vydání“, které se později ukázaly jako falešné, protože byly zhotoveny mnohem později.
To všechno odnes čas. Zůstaly jen vzpomínky. Nestojí už ani Poštovní dům ve Vaňurově ulici, snad někde bych našel starou aktovku ve které jsem nosil na schůzky filatelistů dědečkovi jeho známkové poklady. A láska k dějepisu a zeměpisu, kterou jsi ve mně tak cílevědomě pěstoval ty, dědečku, starý plešatý filatelisto....
Žádné komentáře:
Okomentovat