Jsem ze Sudet a tím je řečeno hodně. Aspoň těm, co si začínali s fotkami pár roků po Druhé světové válce. Tak, jako se tu kolem nás povalovala spousta ručních zbraní, dýk, pistolí, bodáků a šavlí, tak po Němcích měl každý kluk od táty, z půdy, z rozličných komor i nějaký starý německý foťák.
Já ho měl od táty. Táta si koupil nový český, značkový – Flexaretu a starý trofejní fotoaparát šel do bazaru, kde později skončila i Flexareta. když táta zanevřel na focení. Ale byly časy, kdy patřilo k bontónu, aspoň u nás, co jsme žili na vsi, mít motorku se sajdkárou a foťák. Pán domu, otec, naložil rodinu, což bývali dva dospělí a jedno až tři děti v neděli na motorku. Vzal foťák a odjeli jsme na Frýdštejn, z kopce dolů na Malou Skálu a potom buď přes Turnov, nebo přes Železný Brod domů. A přitom se fotilo a poznávaly se okolní strmé kopce, restaurace a konzumovalo se jedno až dvě sedmistupňová piva a bezpočet červených limonád.
Bylo jich víc, ale já osobně vím o dvou plných krabicích od margarínu. Dnes se svět krabic počítá na banánové. V mém mládí byla standardem ta margarínová. Dvě takové byly až po okraj plné fotek, které dělal, ten už tátův nový foťák. Já se držel v pozadí. Táta měl na prsou foťák, na hlavě radiovku s anténou, jako pejsek co větří, bezvětří. Tak jsem si ho jednou zvěčnil hned, jak slezl z motorky tím mým trofejním foťákem. Faktem je, že tak nějak byl oblečen tehdy každý druhý. Vidíte, jak se ten svět změnil. Škoda, že jsem nezačal fotkami plnit třetí krabici od margarínu. Bylo by na co vzpomínat ve velkém.
A máma, ta začala tátovi fotky vyčítat. Že foťák má každý, že soused už má kameru - Admiru „osmičku“. A táta, jak o sobě s oblibou říkal: „Já starý trouba jí vyhověl.“ Film se stále trhal a byl všude a to už bylo nad mimo moje chápání. Na filmu je vidět, že nastupujeme do vlaku, jak na nás hrozí výpravčí, vystupujeme na rozhlednu, máma hledá peněženku a já ukazuju, že chci taky jíst a pít. Nebo, proboha ty „zrežírovaný“ příhody, ze kterých mne rozbolela střeva. Já to nehrál, hledal jsem, kam se ukrýt, kde bych si ulevil. Zachránilo mě učení a potom dvouleté vojenčení. Jinak bych skončil v blázinci. Táta si našel ještě lepší kameru a lepší promítačku. Já dostával kopřivku, jen co se doma o těhle věcech začalo mluvit. Chápu, co v těch letech vyhnalo mladé Francouze na barikády a Američany bojovat do Vietnamu. Měli podobné rodiče a toho domácího focení a natáčení měli taky dost.
Jinak to ani skončit nemohlo, než digitálním foťákem, a vyhozením doslova a do písmene všeho, všech těch krabic plných starých fotek, domácích fotolaboratoří, promítaček a kamer. Tátové a dědové - neúnavní pováleční fotografové už nefotí. Zděšeně přihlíží z nebe, kam se svět žene, a proč naše generace masově nefotí, proč jenom telefonuje, esemeskuje a co v tom vidí? Oni byli jiní borci. Měli své „temné komory“ a v nich svá úžasná tajemství, o kterých maminka neměla ani ponětí. Viď, tatínku…
Žádné komentáře:
Okomentovat