Byl jsem
s Janou na večeři. Oblíbil jsem si jednu „vývařovnu“, kterou vedou místní
Číňani. Nevím, co sami vaří, pečou, smaží, co jim vozí zamražené, už hotové
v alobalu, v pekáči, ale tihle si se mnou dá-li se to tak říci i
popovídají. Já se bavím rád a rád něco k tomu sním.
Bude to asi
něco podobného tomu, co dělal můj tatínek před sto lety, když si došel do
hospody na guláš. Má přítelkyně si dala na začátek jídla černé vejce. Pokud
jsem dobře rozuměl tomu, co mi čínský číšník vyprávěl, tak vajíčka se „zakopou“
do červené hlíny, nechají se zčernat a pak se podávají k jídlu. Neochutnal
jsem. Myslím si, že u takových jídel by měl vždycky někdo z rodiny zůstat
stranou, aby případně do protokolu uvedl, co kdo jedl. Jedno jestli u Číňanů, u
tchýně nebo jinde. Líbí se mi jejich pracovní nasazení, ta orientální píle,
živý odkaz předchozích generací – žít a nechat žít, nevnucovat své náboženství,
svůj životní styl.
Na rozdíl od jiných mají mé sympatie, dokonce bych je volil raději, než ty, kterým práce nic neříká, ale
to jsme s Janou u jídla ten večer neřešili. Řeč šla o tom, jak každý u jídla
propadá vzpomínání, kde, co jedl, jak vařila maminka, nebo babička. Asi proto,
že chuť a vůni jídla oceníme. Porovnáme, kdo vařit umí, kde je to studeném nosu a studené polívce.
Mám před očima
dětství, vůni pečlivě ustlaných peřin, květin za okny, ve váze, pod okny na
zahrádce. Snídaně, kdy z hrnku stoupá kouř a vůně spařeného čaje. Kdy čas
na jídlo byl časem, kdy se nespěchalo, kdy se jídlo svou chutí zapisovalo do
podvědomí, jak by mělo chutnat příště, za rok, za padesát let. Tehdy jsme si
řekli, a ani o tom nevíme, to je ta laťka, to je ta meta. Lepší být nemůže. A
pak vám v nóbl restauraci přinesou pod poklopem jídlo, které nevoní a není
dobré, jak by mělo být, kde se stala chyba, proč jen ten blaf vypadá jako
skvost, ale není. Nebo je? Na to téma mi
u večeře Jana vyprávěla příběh, který stojí za zaznamenání.
Kolegyně její
matky, si stěžovala, že nemůže uvařit manželovi knedlíky dle jeho chuti. Ať
vařila, jak chtěla, slýchala, že jsou dobré, ale maminka…. Problém nabyl na
důležitosti s tím, jak vleklým se ukázal. Celá oddělení podniku se pídila
po těch nejnemožnějších receptech a tak se v dotyčné domácnosti střídaly
knedlíky chlupaté, kynuté, škvarkové, houskové, vařené v ubrouscích,
v páře či v hrníčcích, ale stále to nebylo ono. Až jednoho dne přišla
ona obětavá manželka do práce a oznámila: „Tak jsem na to přišla. Už jsem mu je
uvařila.“
Zpráva se
šířila po chodbách podniku jako blesk, ale nejbližším spolupracovnicím bylo
divné, že byla podána sklesle, bez hrdosti nad vítězstvím: „Já mu ani ty
knedlíky nechtěla dát na talíř, ale neměla jsem čas vařit něco jiného. Já se
tak styděla, když jsem podávala ten oběd! Ale manžel se rozzářil, ochutnal a
pronesl: No, konečně se ti povedly! Takhle je vařila maminka! Víte, za čím jsme
se ty roky pachtili? Ty knedlíky byly sražené….“
Klasika.
Nakonec každý jedná v souladu s genetickým kódem, se svou šroubovicí,
která neomylně zareaguje. Rozestavění mozkových kuželek je neměnné, mění se jen
hráči. Celý náš svět stojí na šachovém poli a jídlo, to jsou figurky plné
dobrot a škodlivých kalorií. Jíst či nejíst? Je to přetěžká otázka, pro ty, co
snědí deset deka a přiberou kilo. Co je to za spravedlnost? Ono to bude asi tím
radonovým podložím v Jizerkách,
těžkým sytým kalorickým vzduchem. Je těžké nejíst, když je kolem nás tolik
potravin.
Žádné komentáře:
Okomentovat