Co
svět světem stojí a škodovky jezdí, sem a tam se i stopuje.
Holky to měly lehčí. Mávly si rukou a auto jim zastavilo. I když
to bylo s rizikem, jely.
V Liberci
hrála Dukla a na střídačce seděl Josef Masopust. Ještě
jsem tam s ním seděl já a dva další kluci ze třídy protějšího
gymnázia. Bavili jsme se o cortině, kterou si fotbalista Dukly
právě koupil a jak bere stopaře. Rozesmálo nás, že bere i
vojáky.... Pár let na to jsem si, ještě před přísahou (do té
doby nesměl voják opustit prostor posádky) kousek za Milovicemi,
stopnul auto s řidičem v civilu. Malý zázrak. Vše
kolem a všichni byli v uniformách Československé armády.
Nevím proč, ale chtěl jsem se podívat domů, do Machnína za
rodiči, se kterými jsem sice zápasil poctivých osmnáct let, ale
musel jsem je tuhle neděli vidět....
Hezky
jsme si s řidičem povídali. Mé tři neděle v uniformě
a příští dva roky, co mě čekaly, ho rozesmávaly pořád víc a
víc... Ale co, jede non
stop do Chrastavy, a to je při cestě do Machnína. Byl to úžasný úspěch. Mávnout si a příštích
téměř 100 kilometrů dojet na jeden zátah až domů, jako
taxíkem.
Štěstí
mě opustilo v okamžiku, kdy jsem měl vystoupit. Řidič mě
požádal o doklady, vojenskou knížku, představil se mi. Ve mně
by se krve nedořezal. Byl sice v civilu a rovněž jel do
Chrastavy za rodiči, ale byl taky major, velitel čehosi na
velitelství v Milovicích. Nebudete tomu věřit. Já počítal
s kulkou do týla, ale on mávl rukou a řekl, ať jdu, že jsem
měl prostě štěstí, že jsem si stopnul právě jeho....
Stopovat
bylo a je umění. Naše generace stopovala ještě i do Prahy.
Dneska to moc nejde. Rychlostní silnice, dálnice, drahá auta a
strach o ně, víc než o svůj život, přivedly stopaře na okresky
a na periferii zájmu o ně někam, kde je stopař už vlastně
výjimkou, kde se to dnešní stopování nedá srovnávat se
stopováním předchozích generací.
Jak
zaplatit za svezení, za ochotu zastavit a riskovat, že stopař
nebude chtít víc, než jen se svézt. Nabídky platit sexem se jen
hrnuly. Nejvíc to praktikovaly holky. Ty z internátů kolem
osmnácti let by mohly vyprávět a bylo na nich, jak často
stopovaly a co je bavilo víc. Když mi po přísaze otrnulo,
stopoval jsem velmi často, ale svého majora z Chrastavy jsem
už nikdy víc nespatřil. Jakoby bych si ho vymyslel, ale vymyšlený
není. To jenom jeden táta nechtěl tomu druhému přidělat vrásky
na čele a mě a mojí mámě zkazit víc, než jednu krásnou neděli
v říjnu roku 1966....
Žádné komentáře:
Okomentovat