Špulka od nití

Někde v šuplíku starého kredence na půdě, mám dřevěnou špulku od nití. Hrál jsem si s ní léta, ač nejsem retardovaný, ale v době předtelevizní, před chytrým Googlem a čínskou ekonomickou expanzí, si hrála se špulkami od nití značná část dětí, mezi kterými jsem byl i já. Musím ten šuplík občas otevřít a podívat se, zda tam špulka ještě je, zda si ji nevzal nějaký ten nenápadný vývojář z Dálného východu a nevzal si s ní moje dětství, kterým mě stará dřevěná špulka doprovázela.

Mládí a vzpomínky neučesané. Vytlačil jsem z nich všechno, co mě dusilo, všechno, co bolelo, vše, co se nemělo stát. Nemoce, smrt, křivdu, nadávky, konflikty, bouře i křik. Zůstala jen ta špulka, se kterou jsem se dělil napolovic se sousedovic kočkou, a která patřila víc jí, neboť si s ní hrála už jako kotě. Já se přidal až později a měli jsme asi oba oba pádný důvod hrát si s ní sami, bez pomoci dospělých.

Já byl silnější, kočka byla rozumnější. Zůstalo to mezi námi a od té doby kočky nemusím. Co aut na klíček, na setrvačník, nebo jen tak strkacích, jsem té hloupé kočce nabídl, jen aby si se mnou hrála a na špulku zapomněla.... Věděl jsem a mrzelo mě, že i ona ví. Zachoval jsem se jako vládce světa, Timur a z jeho party spousta jiných. Chán Kublajchán mající jen luky a šípy a kožený plášť pobitý stříbrnými cvoky.

Pak přišla škola a s ní věk plný překvapení, cesta do Prahy, muzea, galerie, kostely, výšiny. První ruská psiska, co letěla kolem Země, a pak Jurij Gagarin. Svět dostal novou dimenzi. Válkám je konec, Rusové nás před Němci a Američany vždy ochrání. Přišla i horká léta pionýrských táborů, známostí a chutí, být včas u stolu. Byl jsem hrdý na svůj pionýrský šátek, na slib, na ruské i české pionýrské písničky. Co to bylo za prapodivnou dobu? Věřil jsem všemu, co o nás psaly noviny a říkali v rádiu, později i v televizi. Miloval jsem zprávy, které potvrzovaly, jak jdeme od úspěchu k úspěchu.

Když čtu tehdejší noviny ptám se: Vážně mi nepřipadalo hloupé tak naivně věřit? Kde byli táta s mámou? Miloval jsem ruské – židovské autory, jejich obrazy, hudbu, zpěv, jejich hrdiny, dějiny.... A přitom jsem stále kontroloval v šuplíku almary na půdě za dveřmi dřevěnou špulku od nití. Zda je tam, kam jsem ji schoval, abych si ji, až jednou bude čas, vytáhl zase ven a hrál si s ní....

Mládí... Jak dlouho trvá nevíme. Já mohu říct, že neskončilo, že na ně žádné -ismy neplatí. Jen starší a starší tváře rodičů dokladují, že už není čas na pohádky, že i nám nastal čas vylézt na žebřík a trhat plody stromů, které jsme zasadili. Jen stará špulka od nití se nemění. Já změnil tričko, trenky, podkolenky a boty. Na cestách mi pomáhá hůl, hlava už taky není, co bývala a pomalu zapomínám. A špulka čeká, až ji jednou jedno z dětí mého domu objeví....