sobota 17. května 2014

Ze srdce

Dnes, po mnoha letech, kdy už tolik nespěchám a jsem vděčný za každou lavičku na cestě, si stále jasněji vybavuji pocity z cest, kde bylo krásně, a kam jsem se rád vracel. A mohl bych vyprávět. Byl to Taškent, Praha, Machnín, Liberec, Ostrava nebo, kde bydlela babička a kam jsem jezdil na prázdniny? Na miskách vah jsou ty nejoblíbenější. Mníšek u Dobříše a Hrádek nad Nisou, který sousedí s německou Žitavou.
Městečka mých babiček jsou úplně odlišná a vůbec v ničem se sobě nepodobají. Jako mé babičky. Však taky jedna byla Češka a druhá sudetská Němka. Babička z Čech neuměla slovo německy a babička z Hrádku uměla česky tolik, že v Mníšku pod Brdy by jí nerozuměli. Jejich městečka si byla podobná jen v jednom. Za mého mládí byla vždy plná lidí, kteří pracovali a v sobotu odpoledne a v neděli si po práci užívali legraci. Chodili na fotbal, do cukrárny, do kina a do hospody přes ulici na jedno.
Já si dělil prázdniny na dvě části. Tu větší jsem trávil v Hrádku nad Nisou, ve městě na Lužické Nise. Řeka protékala za plotem babiččiny zahrady se státní hranicí dvou spřátelených zemí, po určitou dobu plné ostnatého drátu a vojáků se psy. Ale to si pamatujeme už jen my, staří.
Hrádek bylo městem barev a mnoha cizích řečí. Zde se opravdu mluvilo hodně německy díky neodsunutým Němcům, kterých v Hrádku nad Nisou zůstalo oproti jiným místům v Sudetech mnoho. Slovensky, díky Slovákům kteří po válce dosídlovali vylidněné Sudety i „cikánsky“, protože se k nám stěhovalo mnoho Romů z Rumunska a Slovenska. To byly doby, kdy ještě Romové znali svůj jazyk.
Hrádek byl ale především o vůních. Vyráběla ji i jediná chemička ve městě, později pojmenovaná po prezidentu Antonínu Zápotockém. Ta vůně, co se linula Hrádkem a nejbližším okolím, byla z třísla získaného z kůry později dosychající před domy a čekající, až skončí v kamnech. Ti, co si ji koupili nemohli si vynachválit, jak báječně hoří...A že těch lidí ve městě bylo! A tak město vonělo dnem i nocí silicí. Za deště, za slunce, o nocích, i když se ranní větřík proháněl městem od Donína po Loučnou, od Papežů až nahoru po hřbitov. Tak tomu bylo po celá poválečná desetiletí.
Pro ty, co město neznali a přijeli sem poprvé, to byl silný kulturní šok. Byl to zápach, nebo to vonělo? Jsem jednoznačně za vůni. A nebyla to jediná vůně mého milovaného městečka a radostných prázdnin. Patří sem vůně sušeného heřmánku a květů lip. Co strání je kolem kopců svírající město, tam všude rostl heřmánek, kvetla lípa. Co stromů tady roste, ale lípa a dub ve městě kralují. Na šeřík bych zapomněl! Ten voněl záhy zjara, kdy kvetly i třešně a jabloně. Městem tekla i barevná řeka a podle toho, jak na jejím horním toku barvili v textilkách látky, byla voda červená, žlutá, hnědá nebo modrá.


K tomu nádherná zeleň okolních lesů, modrá obloha, květiny v oknech u babičky v Loučné, rudé třešně na obsypaných stromech. To byly moje prázdniny v barevném a voňavém městě, které jsem měl a mám tolik rád. To město se jmenuje Hrádek nad Nisou a má láska k němu je trvalá.

Žádné komentáře: