Dnes,
po mnoha letech, kdy už tolik nespěchám a jsem vděčný za každou
lavičku na cestě, si stále jasněji vybavuji pocity z cest,
kde bylo krásně, a kam jsem se rád vracel. A mohl bych vyprávět.
Byl to Taškent, Praha, Machnín, Liberec, Ostrava nebo, kde bydlela
babička a kam jsem jezdil na prázdniny? Na miskách vah jsou ty
nejoblíbenější. Mníšek u Dobříše a Hrádek nad Nisou, který
sousedí s německou Žitavou.
Městečka
mých babiček jsou úplně odlišná a vůbec v ničem se sobě
nepodobají. Jako mé babičky. Však taky jedna byla Češka a druhá
sudetská Němka. Babička z Čech neuměla slovo německy a
babička z Hrádku uměla česky tolik, že v Mníšku pod
Brdy by jí nerozuměli. Jejich městečka si byla podobná jen
v jednom. Za mého mládí byla vždy plná lidí, kteří
pracovali a v sobotu odpoledne a v neděli si po práci užívali legraci. Chodili na fotbal, do cukrárny, do kina a do hospody přes ulici na jedno.
Já si
dělil prázdniny na dvě části. Tu větší jsem trávil v Hrádku
nad Nisou, ve městě na Lužické Nise. Řeka protékala za plotem
babiččiny zahrady se státní
hranicí dvou spřátelených zemí, po určitou dobu plné ostnatého
drátu a vojáků se psy. Ale to si pamatujeme už jen my, staří.
Hrádek
bylo městem barev a mnoha cizích řečí. Zde se opravdu mluvilo
hodně německy díky neodsunutým Němcům, kterých v Hrádku
nad Nisou zůstalo oproti jiným místům v Sudetech mnoho.
Slovensky, díky Slovákům kteří po válce dosídlovali vylidněné
Sudety i „cikánsky“, protože se k nám stěhovalo mnoho Romů z
Rumunska a Slovenska. To byly doby, kdy ještě Romové znali svůj
jazyk.
Hrádek
byl ale především o vůních. Vyráběla ji i jediná chemička ve
městě, později pojmenovaná po prezidentu Antonínu Zápotockém.
Ta vůně, co se linula Hrádkem a nejbližším okolím, byla z
třísla získaného z kůry později dosychající před domy
a čekající, až skončí v kamnech. Ti, co si ji koupili
nemohli si vynachválit, jak báječně hoří...A že těch lidí ve
městě bylo! A tak město vonělo dnem i nocí silicí. Za deště,
za slunce, o nocích, i když se ranní větřík proháněl městem
od Donína po Loučnou, od Papežů až nahoru po hřbitov. Tak tomu
bylo po celá poválečná desetiletí.
Pro
ty, co město neznali a přijeli sem poprvé, to byl silný kulturní
šok. Byl to zápach, nebo to vonělo? Jsem jednoznačně za vůni. A
nebyla to jediná vůně mého milovaného městečka a radostných
prázdnin. Patří sem vůně sušeného heřmánku a květů lip. Co
strání je kolem kopců svírající město, tam všude rostl
heřmánek, kvetla lípa. Co stromů tady roste, ale lípa a dub ve
městě kralují. Na šeřík bych zapomněl! Ten voněl záhy zjara,
kdy kvetly i třešně a jabloně. Městem tekla i barevná řeka a
podle toho, jak na jejím horním toku barvili v textilkách
látky, byla voda červená, žlutá, hnědá nebo modrá.
K tomu
nádherná zeleň okolních lesů, modrá obloha, květiny v oknech
u babičky v Loučné, rudé třešně na obsypaných stromech.
To byly moje prázdniny v barevném a voňavém městě, které
jsem měl a mám tolik rád. To město se jmenuje Hrádek nad Nisou a
má láska k němu je trvalá.
Žádné komentáře:
Okomentovat