Byl
jsem v muzeu - másla. Zní to prapodivně, ale je to pravda.
Nejvíc, co mi tam chybělo, byla moje máma. Ta, co si v životě
už nechtěla než mazat krajíc chleba máslem. Margarínu si užila
za války dost a dost. Tak ta s námi v muzeu másla
nebyla. Umřela v roce 2000, před vznikem muzea v době, kdy
jste Bílým Kostelem vždy jen projížděli a neměli proč
zastavit.
Muzeu
jako muzeum - není to pravda. V Bílém kostele při Lužické
Nise, co by kamenem dohodil od Chrastavy, za dveřmi rodinného domku
stojí hned za dveřmi něco ze dřeva, v čem se tluče mléko
tak dlouho, až je výslednou hmotou máslo. Lahodné, voňavé,
čerstvé… A to se dříve ještě tvarovalo v dřevěných,
vyřezávaných miskách. No, paráda jen to vidět, smět ochutnat a
přivonět...
V komůrce
vlevo od dveří pokračuje muzeum máslovými vychytávkami a
fíglemi, které výrobci másla používali, aby svými produkty
byli na trhu ještě zajímavější. Fikaná kouzla kolem másla,
kouzelný finální výrobek. Muzeum nevelké, ale díky lidem, kteří
jej provozují moc pěkné. Ode mě by dostalo michelinskou
hvězdičku.
Těch
soukromých muzeí je v současnosti plný sak nebo-li pytel.
Většina z nich je ze soukromých sbírek aut, motorek,
venkovského sbírání našich sousedů. Ach, to sbírání!
S čím se to tak dá srovnat? Jak velká muzea chřadnou, tak
ta malá lokální kvetou. Je to úžasné, co lidí se tak baví a
zároveň rozdává radost ostatním. Však to ti velcí muzejníci
vidí už taky a snaží se jít za lidmi s malými expozicemi.
Teď ještě spojit síly a máme zpátky, o co jsme přišli v
předchozích létech. O hrdost a lásku k dějinám, které
jsou i k tomu, abychom se k nim vraceli a poučili se
z chyb, které udělali naši předci před lety tím, že je
nebudeme opakovat. Vyvarujeme se tak chyb, za které se samo sebou
platí.
Muzea,
expozice, výstavní síně a galerie se opět vracejí k našim
vesnicím a městečkům, k jejich lokálním dějinám. To urputné
bránění se průměrnosti a snaha mít v obci a kolem sebe
něco výjimečného, hezkého! Je úžasné kolik lidí máme kolem
sebe, kteří něco výjimečného umí, co amatérských fotografů,
sochařů, keramiků, malířů, hudebníků kolem nás denně projde
a my to nevíme. Připravme tam, kde to půjde možnost ukázat, co
umí. Bude to obrovský skok kupředu, a hlavně, bude to čin
inspirující, který posune vesnici, městečko, hodně kupředu.
Stmelí mladé i staré, lidi rozdílných zájmů a ti se budou o
to víc cítit doma.
Dříve
to bylo divadlo, pěvecké spolky, dnes to jsou sběratelské
expozice, láska k dějinám. Za pomoci těch velkých kamenných
muzeí, budujme třeba jen domácí pekárny a bude hej. Budou k nám
jezdit jako do Loštic a bude nám veseleji a líp. Budeme spolu
mluvit a to je to hlavní! Abychom se dovedli sejít a promluvit si o
tom, co nás trápí a jak to řešit teď hned.
Žádné komentáře:
Okomentovat