Kdysi
dávno, určitě jsem ještě nechodil do školy, jsem utrpěl šok.
Stará paní Kalenská z naší ulice si přede mnou zcela
familiárně vyndala z úst kompletní falešný chrup a s těmi
prázdnými splasklými ústy mi řekla: „Jiříčku…“ Na nic
víc jsem nečekal. Můj život spočíval v rychlých
končetinách, v tom, jak rychle se ztratím ze zorného pole
predátora.
Něco
tak ohromného jsem dosud neviděl. Prázdná ústa, strašlivé
porcelánové zuby mimo místo, kde byly doma. Byl jsem nepřipraven,
zděšen, ohromen. Plakal jsem až doma: „Mami, co to bylo, jak je
to možné? Mohl jsem být snězen?“, tak nějak jsem se zhruba
ptal a brečel…. Maminko, mámo, nevím, čím jsi mě uchlácholila
a přesvědčila, že tohle zlo není, to čeho bych se měl bát. Že
stará paní Kalenská je jenom stará paní sousedka s klapačkama
a že je vystrašená víc než já, tím co provedla. Uvěřil jsem
a chodil příště jinudy. Riziko to bylo příliš velké. Stále
tu byly ty aktuální pohádky o drakovi, Červené Karkulce, Mařence
a Jeníčkovi….
Opuštěné
štoly, horní díla, továrny a v poslední době i domy a celé
ulice mi stále víc a víc připomínají sousedčina prázdná ústa
a pohled do černé, prázdné trávící trubice skrze hrdlo, jícen,
někam do prostor tajemné říše středu. Ano. To jsou chvíle, kdy
se má mysl vrací o hodně let zpátky a živě si vybavuje
opuštěná, bezzubá sousedčina ústa.
Prázdné
opuštěné domy a ulice města Žitavy v sousedním, bývalém
východním demokratickém Německu. Buď mu země lehká. Ano,
v našem nejbližším okolí v Žitavě existuje něco, co má
blízko k některým vylidněným územím na západě USA. Něco,
z čeho jde strach, co dřímá v nás, co může být
předzvěstí něčeho, co nás jednou pohltí.
Každý
jeden dům od hranic na Třídě přátelství až po poslední ulici
v Žitavě je morem zasažen a odumírá ve stoje, v oknech
záclony… Lucerny na ulicích svítí, dům jako by ještě žil.
Dýchá. Zaprášená okna svítí do tmy, oči, které tu zůstaly.
Ostatní už dávno vyhasly. Prázdný dům, ulice, celé nábřeží,
secesní vila, činžák továrna, vše tu odpočívá a čeká, že
se tu objeví ten správný dentista – zubař a do úst vloží
správné implantáty a z paní Kalenské zas bude kus ženské.
Nic
není horší než dům bez lidí, bez rozsvícených oken
v podvečer, když se zešeří. Co lidí tu ubylo! Odjeli za
lepším a domy tu zůstaly. Prázdné, jak rozsypané kostky hry
domino. Po oknech, která nevětrají, stéká déšť a skla ve
slepých oknech plných pavučin pláčí. Kličky chřestí o
parapet, jak hadi v poušti o kamení…. Tašky na střeše se
dům od domu navzájem straší, která z nich odletí a
šplouchne do řeky Nisy.
Bolí
mě vidět, jak se krásné město vylidnilo, vidět prázdná okna,
bezzubá ústa, prázdné dlaně. Snad to nepotrvá věčně a město
Žitava se opět objeví v plné své kráse u nás za dveřmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat