Liberec
to nebylo jen město úzkých ulic a suchých WC v mezipatře
činžovních domů uprostřed městské zástavby, čadících
komínů a umně pospojovaných drátů vedoucích od domu k domu.
Co
mě vzrušovalo víc, byly ony prazvláštní, tajuplné bílé čáry
nad sklepními okénky ukazující zúženým koncem do sklepů,
kamsi ke dnu činžovních domů a libereckých vil. Bylo mi sedm,
osm let, tolik, co uběhlo od války ve městě a každá z těch
vápenných šipek, kreslena pevnou rukou mířila neomylně – za
poklady skryté Němci před Rusy a mizela hluboko, kdesi v podzemí…
Otec
se tomu smál. Mám prý bujnou fantazii. Šipky ukazují, kde kopat
a hledat zasypané Liberečany. „Zasypaní? Zasypaní jen tak? Jak
k tomu došlo?“ Táta mi to vysvětlil. Němci se báli, že
spojenci budou město bombardovat a na ty, co se schovávají, se
mohou sklepy zřítit… Záchranné týmy budou podle šipek
orientovány a zachrání zasypané. Žádné poklady, jen lidské
životy. Včas najít, vyhrabat, ošetřit...
Bylo
mi to všechno málo. Špatné vysvětlení. Chtěl jsem víc. O to
víc, že tyhle šipky z vápna mířící nad sklepními okénky
doprovázely Liberečáky městským životem ještě nejméně další
tři desítky let. Možná, že ještě dnes vykukují někde
zpod omítek. Tak kam ti Němci ukládali svůj vzácný
majetek, když do sklepa, pod bílé vápenné čáry ne? Sklep ne,
zbývala tedy jen půda - za trámy, pod tašky. Pokrývači by mohli
vyprávět. A nejen ti. I my, chlapci oněch let, jsme prošli onou
zkouškou, co s těmi tam nalezenými poklady. A nebylo jich
málo.
Co
s dýkami, pistolemi, šavlemi a medailemi zabalenými
v mastných papírech, aby vydržely, než se původní majiteli
vrátí? Doklady, legitimace, plány nemovitostí, fotky, patrony,
porcelán, obrázky, sklo, knihy s Hitlerem, příbory, mince,
noviny, ale i boty, hračky, přístroje k léčbě revmatismu,
vlajky s hákovými kříži, deníčky, různé sbírky,
známky, uniformy, hodinky a další, další věci. Co se nevešlo
za trám, našli jsme pod podlahou půdy, pod prahy, venku v kůlně
pod dlaždicemi… Přidali se i rodiče. I je tenhle legální lup
fascinoval. Když našel kominík, topenář, pokrývač, fasádník,
musím přece najít i já. To si tehdy každý říkal a našel.
Našli
jsme i my s tátou. A to jsme byli až druzí, kdo nakonec podlehl a
koupil konfiskát z druhé ruky. Našli jsme sice jen naolejovaný
papír, balíček a k němu doklady k domu a legitimace
k medailím z fronty. Dali jsme to vše sousedovi
Matouschovi, aby to poslal do Německa Wagnerům. Kdo ví, zda to
dostali.
Všichni
nalézali. Hráli jsme šachy německými figurkami, bojovali
s dýkami hitlerjugend, šavlovali se zbraněmi německých
oficírů, nosili vojenská vyznamenání za vítězství na hlavních
směrech bleskové války německých vojsk. Na hlavách jsme nosili
jejich čepice, přilby. Fotili jsme se jejich foťáky,
prohlíželi si staré německé pornofotky, fotky z fronty, z
budování třetí říše.
Ano,
to byly ona poválečná léta her a málo přemýšlení, s čím
si to zahráváme, co nás baví. To vskutku nepoznali naši
vrstevníci tam, odkud přišli naši rodiče, aby osídlili opuštěné
české pohraničí – Sudety. Čas, který nikdy nebyl ohraničen
daty a přesto tu byl. A byl něčím, co nás formovalo k tomu, čím
dneska jsme. Lidmi s kořeny v Sudetech, Čechy mající své zvyky a
rituály. Těmi, co žijí u hranic a vzpomínají.
Žádné komentáře:
Okomentovat