Frýdlantsko – jeď je navštívit

                Nevím, která cesta z Liberce do Frýdlantu v Čechách je hezčí, ale na obou dvou něco uvidíte. Ta první, když se dáte Mníškem vpravo cestou lesem je jako putování pravěkem, hustou strání v podhradí, pěšinou, co šplhá mezi skalami a stromy, co pamatují vlky, zubry, rysy a dravce vysoko na nebi. Další cesta vede rušnými serpentinami skrze políčka v podhůří vysokých kopců po levé ruce na dosah zemské hranice se Saskem a Polskem, nedávno restaurované dráhy ražené  tunelem mohutným kopcem kousek za Mníškem, blíže k prastaré Raspenavě. Tam, v Záhvozdí, ne tak dávno plného medvědů, lišek a možná i šakalů....

                Jezdíval jsem tou druhou cestou rád autobusem. Z okna jsem viděl čas. Nebyla to Zemanova cesta pravěkem, ale často Wagnerovo africké safari. V příkopech a na lesních cestách plno Volyňských Čechů, kteří Volyň vyměnili za roubenky zdejších původních německých obyvatel. Kolem plno cestiček lesem, do luk a pastvin k  dnes polským hranicím, kde žije plno dravců i zvířat dravci lovených.

                Jako bych projížděl královédvorským safari. Nad hlavou ptáci všech kategorií, od zahnutých zobáků, ostrých ostřížích očí, velkých i malých predátorů. Na předlouhé pláni k Dětřichovu plné drátů, na kterých dravci sedávali a odkud vylétali na lov. Na cestu do Frýdlantu jsem se pokaždé těšil jako malý kluk. Pokaždé, vždy a znovu. Byla to cesta do „neznáma“, cesta krajem k půlnoci, naložených povozů, osudů lidí žijících  krásným životem daleko od Pražského hradu, majících tam od všeho trochu. Malé království uprostřed bájného jezera lesů a hor.

                Frýdlantsko, už vně pohraničních hor, co nás měly chránit před „Chazary“, a divokými Mongoly. Krajina vod, strání, plná lidí, borůvek, hub a jeřabin, divokých vodních pramenů, včetně těch minerálních. Kostelů, kapliček a Jizerských hor. Znal jsem tam i pár lidí. Hluchého Emila Nováka, spisovatele V. Kaplického. Faráře, přítele M. Rabana, učitele a vojáka, pionýrského vedoucího pana Součka z Frýdlantu i tlustého primáře a ředitele z Frýdlantské nemocnice.

                Frýdlant v Čechách to je  především hrad a zámek, ve městě nádherná radnice, poutní místo Hejnice, Lázně Libverda s Obřím sudem, lesy a skály Jizerských hor. Krajina plná nádherných udržovaných vesnic a měst, hraničních přechodů do polských vsí a městeček. Krajina textilních továren, vlněných ručně tištěných ubrusů, šátků, dekorací pro celý svět....

                To jediné z krásy Frýdlantska a Nového Města pod Smrkem už není. Celé textilní odvětví průmyslu této oblasti zmizelo, jako bys mávl kouzelným proutkem. Od Leedsu v Anglii po Augsburk ve Švábsku není textilek. Obracejte se prosím do Pekingu, tam dnes vyřizují i frýdlantské objednávky. Ostatním odvětvím průmyslu se snad i vede lépe. Uvidíme. Frýdlantsko je především kraj, co má, jak se dnes říká „koule“, a má chuť žít. Na každém kroku je to vidět, je tu krásně, dá se tu dýchat i odpočívat, jeďte se o tom osobně přesvědčit. Najdete zde o mnoho více, než co se mi vešlo na papír.

Služby na vsích

Dnes má skoro každá obec vyhlášku zakazující podomní obchod. Já si pamatuji, když cesťáci nabízeli své zboží bez omezení a dá se říct, že s úspěchem na obou stranách. Bude to asi kraj od kraje trochu jiné, před a po válce, ve vesnicích Sudet, v široširém kraji podél našich velkých českých řek, u Prahy a velkých měst.

K nám za Ještěd chodili cesťáci už mocně uondaní, prošli selekcí věku, nabízeného zboží a služeb. Dráteníci ze Slovenska spravující prasklé kameninové hrnce, stavitelé komínů, kachlových kamen. Šamotáři, mistři dobrého tahu, uhlíři a dřevaři, kteří vás zásobovali otopem. Studnaři, co to uměli s vodou, kterou našli a svedli rovnou do kohoutků. Vykopali jámu na septik, pro splachovací záchody, nožíři, co sešlapem dolní desky brusky nás malé kluky přiváděli v úžas, jak se karborundum brousek rychle točí a brousí nože i nůžky. Kožkaři, co vykupovali kůže králíků, koz a dalších. Slepí, co prodávali pohlednice, umělé kytky, dopisní obálky. Vyšívačky květin a malíři laciných olejových obrazů. Ti, kteří nasekali dříví na zimu, zryli zahrádky, po koruně prodávali krásná velká bílá čerstvá vajíčka.

Jednou přišel i ten, co spravuje boty. Nevěděl ovšem, že v obci u lesa žije švec. Jezdíval k nám na kole rovněž chlapík, co spravoval doma deštníky a všechno si vozil v batohu. Z batohu jiný zase nabízel knížky o bohu a Jiráskovu edici. Nevím na koho jsem zapomněl. Bylo jich jistě více, ale v naší obci jsme měli krejčovou, švadlenu, mlékárnu, řezníka, holiče i ševce, truhláře i opraváře strojů, každý zahrádku u domu a plno drůbeže.

Mnoho z těch, kteří sem přijeli, aby prodali, přijeli jen jednou a příště jeli tam, kde bylo obecenstvo jenom zemědělské, trochu víc zaostalé, kde se lidé i jinak oblékali, mysleli a konali. Před šedesáti lety to opravdu bylo o tom odkud jsi. Bylo to o pomalejším startu, ještě pomalejším rozjezdu a bezva jízdě, o koňském potahu jako hybné síle.... Lidé si viděli do talíře, znali se z práce, hospody, jejich děti se navzájem brali, všichni si byli blízcí a sešvagření.

 Tomu dnes odzvonilo. Na každém dvoře auto, ve chlévě silná motorka, rogalo a internet, jako každý v Praze. Topí se plynem, mazutem a pokud do vsi přijede „podomní“ obchodník, pak je to zaručeně žena z Balkánu a nabízí zlato, bundy, deky a falešné šmejdy. V poslední době to byli zástupci firem, co prodávali svoje rozvodné sítě elektřiny, plynu. Nyní se tomu obce vyhláškami brání. Většina těch nových zástupců byli lidé nepoctiví, kterým šlo o výdělek a za každou cenu. Při srovnání s dobou ne vzdálenou (60 let) je to až nápadný propad morálky lidí, kteří se těmito službami živí.

Kluci si pořád s něčím hrají

Nebylo kamaráda, příbuzného, nebo jiného kluka z naší ulice, aby neměl období, kdy nevyšel ven bez dřevěného meče, meruny, pistole. Žádný plast, ale dřevo, měkké voňavé dřevo. Škoda, že už nevidíme, jak táta řeže kluka, co si na hraní vzal místo meče dřevěného, meč co dal dědovi ruský car a jeho medaili, kterou dostal od prezidenta Beneše v Londýně....

Každý Z nás si s něčím hrál. Vděčná byla zvířata, která ale neměla trpělivost, jakou si každý přál. Hloupé byly kočky, pes vrčel, ptáci při první příležitosti zvedli křídla, žáby se daly pouze nafouknout brčkem. Zezadu. Pak odpluly docela rychle v dál.

Meruna, neboli míč. Brali jsme ji vážně, jako by šlo o život. A pak vše, co zbylo po Němcích: nože, torsa pistolí, munici, přilby, plynové masky. A teď kam s tím vším, aby to rodiče nenašli? Chovali se k nám dětem nemožně. Mimo jiné chtěli, abychom si uklízeli. Kostky, autíčka, stavebnice, knížky. A tak to šlo pořád dokola: dovnitř, ven a zase zpátky do krabice a do skříně, pod postel… Už proto nechci nikdy víc, být dítětem a současné děti lituji, protože si dovedu představit vysokoškolsky vzdělanou matku a stejně chytrého taťku, jak velí dětem a šíří šikanu po celém nově zatepleném paneláku.

Já neuklízím ani dneska, protože si pořád s něčím hraji. Hlavně knížky si dělají svévolně, co sami chtějí. Neudrží se, pořád cestují, jedna druhou v regálech navštěvují a hlučně debatují. I známky vyskakují z alb a opalují se na koberci. S něčím si stále hrát, být s partou, něco - někoho milovat, něco hledat – sbírat, sportovat – to je něco.

Míč je ideální pro ulici, zahradu, i hřiště. Řekl bych, že každý kluk, je hravý a soutěživý. Pokud je mi známo, nic na světě nezve k více hrám. Hráli si kluci v Římě na gladiátory, v Egyptě si z písku stavěli pyramidy, za velké buržoazní revoluce ve Francii si stavěli z dřívek gillotiny. Já, coby dítko, si hrál v padesátých letech se stavebnicí Merkur z dírkovaného plechu. Syn si ve školce na konci 70. let vystřihoval Remkovy fotografie z časopisu. Dětské hry byly vždy tak trochu o dějinách. Děti v Německu milovaly Hitlera, v Rusku Stalina, v Číně Mao Ce Tunga a byli jejich nejmilejší hračkou. S plyšákem do postele, lodičkou do vany.... Spřádali jsme plány, jak koho zachránit, být slavný jako kapitán Korkorán, major Skorzeny.

 To byly naše hry, naše tajemství. Prožívali jsme je cestou s košem na trávu pro králíky, s hráběmi přes rameno, když jsme šli obracet seno. V dílně, když jsme si stavěli motokáry, lampičky, hledačky kovů, pokladů, při výpravách na chrousty, kobylky, hady.... Z každé výpravy jsme se vraceli o něco chytřejší, pokousaní, zmlácení, ale živí natolik, že jsme hned plánovali další výpravy..... Měli jsme dost času a žádné problémy. Bylo nám jako nikdy potom, byli jsme úžasně mladí a šťastní..          

Jak k jídlu, tak k dílu (Věnováno mamince)

Maminko, kolikrát jsem to z tvých úst slyšel, a dělal, že neslyším. Tátovi to bylo celkem jedno, neposlouchal a hlavně nejedl maso, byl vegetarián. Co k tomu říct? Všude je něco. Neznám rodinu harmonického soužití, takovou, kde by si občas neřekli: Jdi někam, slyším to už po stý.... Doma jsme byli tři - dva dospělí a jeden syn. Liché číslo, nepočítám-li venku na zahradě psa, dvě kočky, sousedy zleva, zprava, nahoře hřbitov plný neodsunutých Němců, kostel a cesta do Chrastavy. Píše se rok 1950.

Oběd. Raději neříkám nic. Máma se měla narodit a snad i vdát do lepší rodiny tam, kde měli paní na vaření. Ve slabé chvilce to rodině sama vyčetla. Měla to zkusit a chodit na nějaké ty kursy vaření. Tehdy byl v kurzu kuchař Vilém Vrabec a jeho recepty. Liberecký rodák. Za války v Praze prý „učil“ vařit i paní protektorovou – Heydrichovou a později prezidentovou Gottwaldovou.... Určitě by se tam někam mezi ně vešla i moje máma....

Na stole byl vždy čistý ubrus, ve váze kytička. Okno dokořán. Matka dbala o čistý vzduch, často i o průvan. Ten vadil především kytkám v květináčích. Polívka byla pokaždé teplá. Někdy česnečka, bílá květáková. S tou polívkou to bylo jako na hranicích dvou znepřátelených zemí - to když vařil táta. „Eintopf“. Podobalo se to polívce, ale byla to spíš odpověď na matčin čirý vývar. Polívka, co se táta naučil za války v lágru. Plná zeleniny, tuřínu, brambor, ředkve, mrkve, cibule, česneku, brukve, kořenů všech zelenin, stvolů, listů, květů snad i ovoce. To vše v hrnci, co se podobal nejvíc hrnci na vyváření prádla a v množství, co by dalo obživu opernímu sboru, vojákům i libereckým bezdomovcům. Těch zase tak moc tehdy nebylo, a tak jsme tuhle vegetariánskou pochoutku jedli tři – čtyři dny. Zbytek se vylil, což táta jako jediný z rodiny obrečel a máma komentovala, že pes by to zase nežral a sousedovic kočkám se zježily chlupy po celém těle. Tuhle polívku táta vařil třikrát do měsíce.

Hlavní jídlo jsem snad pokaždý jako kluk obrečel. Nechutnalo mi, ani když mi matka vysvětlila, že vaření stojí peníze, čas a že jí to děláme s tátou naschvál. Že si měla vzít Čecha. Že jí to maminka vždycky říkala. Načež táta naštvaně odstrčil talíř s omáčkou a s knedlíky a řekl pokaždé to samé: „Že si nedáš pokoj i u oběda,“ vzal si křížovku a šel si lehnout. „To zas byl nedělní oběd,“ pomysleli jsme si všichni tři.

Ve všední dny to bylo podobné, ale místo oběda tu byla snaha sejít se a společně se navečeřet. Takhle to naši spolu vydrželi. Takoví byli moji rodiče. Řízky, segedín, obalovaný květák, guláše a králík. To byla páteř maminčina pozdějšího prima vaření. Nevím, co si maminka představovala pod pojmem „jak jídlu, tak k dílu“. Často mi to opakovala, snad v domnění, že ve mně probudí pracovní nadšení. Ani zde nepochodila. Nebylo nám dáno.

Dnes, když už jenom vzpomínám, musím jí přiznat obrovskou snahu najít kompromis, udržet rodinu, hledat řešení. Na rozdíl od dnešních mladých manželství, kdy se vše řeší radikálně rozvodem.

Machnín na první straně

Nemám slov, a přitom jde o hloupost, nebo ne? Jak se zviditelnit? Jak vytvořit projekt, být co nejvíc na prvních stránkách médií, třeba i zaplatit bulváru a nechat si kouknout do gatí. Žalovat? Naopak!! Někteří nemohou bez skandálů, bez novinářů žít. A co s tím má společného Machnín? Především, když píši já o téhle úsměvné vsi, tak se snažím čtenáře pohladit. Vzpomenout na své spolužáky, mé i jejich rodiče a taky, co se kdy v obci událo. A nyní vidím, že to jde i mnohem snadněji. Jaképak pohlazení! Svlékl se tam k ránu mladík, vlezl sousedům na zahradu a chtěl se nechat sežrat dvěma vlčáky....

To by nevymyslel ani Karel Havlíček Borovský, novinář blahé paměti. Taková zpráva může zachránit od úpadku bankovní dům, získat prostředky pro záchranu zhýralého šlechtice v úpadku před exekutory. Skutečně mistrovský tah si mladík, samozřejmě nesežraný, nemohl vymyslet sám. Příběh je to hodný toliko pera Jaroslava Haška, Franze Kafky, Maxe Broda. A lítá v tom má obec Machnín! Já tu dřu slovo od slova a jemu, klukovi, stačilo jít do spodního prádla, šup mezi zmatené psy a na vrchol zájmu, byť jen chvilkového, ale přeci jen slávy...

V den kdy mi anonym „Belcando granule“ na internetu pochválí fejeton „Psi u radnice“ to beru jako provokaci, jako zásah do mé snahy o poctivost, psát a nezranit. I já bych mohl.... Poslední popravený vrah na nádvoří liberecké soudní budovy byl machnínský řezník a píši o něm? Nepíši. Byl jsem u toho když vraždil? Nebyl. Opravdu se hrábinka z Grábštejna utopila s kočárkem a s kočím v rozbouřené Nise, nebo jen rafinovaně kryla útěk od manžela a spolu s kočím našla možnost, jak utéct od manžela? Chci, aby turisté procházeli Machnínem bez toho, aby věděli, kde bydlel můj spolužák, mnohonásobný vrah právě narozených dětí....

A teď tohle! Tak laciné a nepravděpodobné! Ano, bylo správné odvézt toho šílence na záchytku. Silně účelové jednání, jak Machnín zviditelnit se, mimochodem, povedlo. Svědčí o tom mohutná diskuze na internetu. Počet diskutujících byl neskutečný! Dnes je Machnín obcí s nejpřesnějšími kostelními hodinami na sever od Prahy, a s troubou, který se z neopětované lásky chtěl nechat sežrat psy. Slyšel tohle někdy někdo? Co bude zítra? Najdou se v Machníně poklady, hrnce zlatých mincí po Němcích, vodník, co žije na Nise a chce se ženit??! Řekněte sami, kam zamíří Machnín příště, čím překvapí i mě, který si myslel, že má na Machnín copyright?

Něco se změnilo. Mám za to, že ceny pozemků poletí v obci vzhůru a bude se zde překotně stavět. Nepokousaný chlapec bude stavět rovněž, ožení se a bude mít chovnou stanici ostrých vlčáků. Proč ne? Zasloužil se o přeci o zviditelnění obce, jako nikdo jiný. Co k tomu všemu říct? Můžeme na něj být hrdi. V jeho „činu“ je kus geniality, kus abnormality, která je dána jen vyvoleným. Buď jak buď, cíle bylo dosaženo a nezúčastněný nevěří vlastním očím. Chlapec psí zuby přežil v teple liberecké záchytky pro opilce. Nyní je třeba vyřešit, kde budou v obci parkovat autobusy s turisty... Machnín s takovým neočekávaným náporem turistů nepočítal. Na co půjde vybrané parkovné? Kdo je bude vybírat? A co jazykové vybavení, můj probuzený Machníne, budeš si s tolika turisty rozumět? A co sám sobě - starousedlíci s těmi, co se stěhují do téhle krásné obce? Jak s nimi? Budou se tu cítit doma?

Autogram

Hodně cizí slovo, jen co je pravda. Nevím, kdo mi je přeložil do češtiny, ale slova končící slabikou „am“ byla neobvyklá a spojená s dalekou cizinou. S Napoleonem, s národem Arménů. Wagram, Petrosjan, Chačaturjan, Mikojan… To jsem se dozvěděl později. Spíš mi učitel udělal do sešitu klikyhák a řekl: „Máš tam můj  autogram.“

                    Záhy jsem měl takových podpisů celou řadu. Od podpisů s vlnkami po strohé podpisy připomínající jen kočičí dráp. Začal jsem je sbírat. Pocházely z doby, kdy nebyla jiná korespondence, než psaná a vložená do obálky. Pohlednice poslaná adresátovi. Rodinná korespondence s podpisy – autogramy příbuzných a známých. Bylo mi něco málo let a začal jsem se pídit po cenných dopisech, obálkách, jak se říkalo – po starých kuvertech. Dostalo se mi od filatelistů spousty zajímavého materiálu, který tehdy v padesátých letech 20. století skoro nikdo nehledal, nikdo nesbíral.

                    Korespondence úřadů, umělců, vědců, sportovců, malířů, politiků a demokratů, kteří utíkali Evropou před Hitlerem. Později z bojujícícho Španělska, bojišť Druhé světové války, koncentračních táborů, věznic. Korespondence posílaná lidmi, kteří byli V.I.P - bývalou šlechtou, představiteli moci, klérem. A to už jsem jejich autogramů shromáždil desítky. Stal jsem se leckdy nechtěně jedním z těch, co dopis četli a měl jsem pocit, že jsem se jim naboural do soukromí, že někomu čtu přes rameno.

                    Měl jsem výhodu, že jsem se zúčastnil řady sjezdů a konferencí, kterých se účastnili jako hosté často velmi zajímaví lidé. Od prezidenta republiky, až po umělce a politiky. Zajímavá je například korespondence z Červeného Hrádku, těch, kteří měli na svědomí obelhání delegace britských odborů „pronásledovanými“ sudetskými Němci, včetně podpisů té části bývalé šlechty, která iniciovala akce na podporu rozbití Československé republiky.

                    Nejhledanější jsou autogramy spisovatelů, zpěváků a sportovců. Kniha s podpisem autora. Autogramiády se konají pravidelně při různých příležitostí. To si pak sběratel přijde na své. Rovněž se daří těm, co sbírají podpisy zpěváků, herců, hudebníků, politiků, co nás zastupují na radnicích, v parlamentech. Sběratelé podpisů sportovců mají žně v období olympiád, mistrovství světa, národních kol mezinárodních závodů. Kuriózní je, když sběratel podpisů získá autogram mistra skoku o tyči a obratem v tisku nabízí, že jej vymění za podpis předsedy vlády – kus za kus ...

                    Sbírání autogramů je nádherný koníček! A často se k němu připojí sbírání podobných dokumentů, fotek, plakátů, pohlednic. To už se sbírání podpisů mění v bádání o historii, hledání a nalézání souvislostí. Z koníčka se stává kůň a sběratel náhle pocítí odpovědnost za to, co dělá, čím se baví. A to je pocit, který známe všichni, co sbíráme a milujeme své koníčky. Dává nám to pocit, že nejsme na světě zbyteční, že náš koníček může přinést nejen nám, ale i ostatním něco víc, co nelze ničím nahradit. Být užitečným, a ne zbytečným....                                                                                               

Festival dobrého jídla a pití

Asi nevíte, na co jsem se těšil u babičky nevíce. Na dobroty! Na to, co mi uvařila a co moje máma doma uvařit neuměla, kdyby se rozkrájela. Liberec je na tom stejně. Na čem si pochutnávali zdejší starousedlíci před odsunem to nevím, ale vím, že turisté, obchodníci a průmyslníci, co do města zavítali za prací i za zábavou dali vydělat spoustě restaurací, hotýlkům, celému městu, protože zde utráceli a město si mastilo kapsy.

Liberec je plajte, což přeloženo znamená, že i když ušetříte sem tam někde korunu, přesto městská pokladna zeje prázdnotou. Představitelé města, kteří takto hospodařili mají mnohamiliónové majetky, které získali „zcela legálně“ – jak sami říkají. S podivem jim to prochází. Kdyby aspoň přišli s řešením, které městu pomůže získat ztracenou tvář a přivede pod Ještěd ztracené obchodníky, turisty, investory. Ti ve městě pár dní přespí, utratí za jídlo, zábavu, za služby, naplní pokladny....

A jsme u meritu věci. U jídla, dobrého jídla. Současná turistika nestojí jen na koupání v moři, lezení po skalách a na návštěvách kulturních památek. Stojí na adrenalinu, odpočinku a dobrém jídlu a pití.... Dobré jídlo a pití, nejlépe formou slavnosti, festivalu, přehlídek. Pivní a podobné slavnosti ukazují názorně, jak jsou tímto způsobem zhodnoceny náklady, jaké přináší zisky vědomí o úspěšné práci pro město. 

                Vařit pivo a jídla charakteristická pro danou lokalitu skutečně přináší úspěch a peníze všude tam, kde se tímto poznáním už řídí. Mažou dluhy a nestačí se divit, jak se jim peníze hromadí. Chce to nechat si poradit a neotálet. I my v Liberci máme náměty, poznatky z okolních obcí, cesty za jídlem, ale zatím jsme nic nedotáhli k cíli....

V Liberci se 8. dubna roku 1901 v Horním Růžodole narodil autor desítek kuchařských knížek Vilém Vrabec. Velký kuchař a učitel, který zemřel 27. ledna roku 1983 v Praze. Jsem přesvědčený, že pod záštitou jeho jména a jídel, které by reprezentovaly jeho rodné město, by měl úspěch Festival dobrého jídla a pití Viléma Vrabce v Liberci. A pokud bychom pozvali sousedy z Polska a z Německa, určitě by i odtamtud přijeli sousedé něco utratit. Vždyť už dnes se po klinické smrti vrací do města zpět hotel Imperiál, možná Radniční sklípek a Kavárna pošta, Nisa. Dejme jim šanci, investujme, byť by to byly poslední radniční peníze…

Ono těch námětů, jak a co udělat, aby město prosperovalo z práce svých obyvatel, voličů i zastupitelů je dost. Jednou z akcí, která měla rovněž přivést peníze do pokladny je každoroční Benátská noc. Žel i tím, že existuje tolik mezičlánků, tolik ,,neziskových organizací“ parazitujících na hospodářských výsledcích je zisk z takových akcí pro město nulový. Není mnoho příležitostí, jak najít slepičku, co snáší zlatá vajíčka. Ta, spojená s jídlem a s návštěvou Ještědu, ZOO, botanické, galerie, muzea,  synagogy a imperia Vajnerových budou tím, co může pomoci. Není vše ztraceno, je to o tom, zda město využije všech nabízených možností, nebo alespoň jedné.