Maminko, kolikrát jsem to z tvých úst slyšel, a dělal, že neslyším. Tátovi to bylo celkem jedno, neposlouchal a hlavně nejedl maso, byl vegetarián. Co k tomu říct? Všude je něco. Neznám rodinu harmonického soužití, takovou, kde by si občas neřekli: Jdi někam, slyším to už po stý.... Doma jsme byli tři - dva dospělí a jeden syn. Liché číslo, nepočítám-li venku na zahradě psa, dvě kočky, sousedy zleva, zprava, nahoře hřbitov plný neodsunutých Němců, kostel a cesta do Chrastavy. Píše se rok 1950.
Oběd. Raději neříkám nic. Máma se měla narodit a snad i vdát
do lepší rodiny tam, kde měli paní na vaření. Ve slabé chvilce
to rodině sama vyčetla. Měla to zkusit a chodit na nějaké ty
kursy vaření. Tehdy byl v kurzu kuchař Vilém Vrabec a jeho
recepty. Liberecký rodák. Za války v Praze prý „učil“
vařit i paní protektorovou – Heydrichovou a později
prezidentovou Gottwaldovou.... Určitě by se tam někam mezi ně
vešla i moje máma....
Na stole byl vždy čistý ubrus, ve váze kytička. Okno dokořán.
Matka dbala o čistý vzduch, často i o průvan. Ten vadil především
kytkám v květináčích. Polívka byla pokaždé teplá. Někdy
česnečka, bílá květáková. S tou polívkou to bylo jako na
hranicích dvou znepřátelených zemí - to když vařil táta.
„Eintopf“. Podobalo se to polívce, ale byla to spíš odpověď
na matčin čirý vývar. Polívka, co se táta naučil za války
v lágru. Plná zeleniny, tuřínu, brambor, ředkve, mrkve,
cibule, česneku, brukve, kořenů všech zelenin, stvolů, listů,
květů snad i ovoce. To vše v hrnci, co se podobal nejvíc
hrnci na vyváření prádla a v množství, co by dalo obživu
opernímu sboru, vojákům i libereckým bezdomovcům. Těch zase tak
moc tehdy nebylo, a tak jsme tuhle vegetariánskou pochoutku jedli
tři – čtyři dny. Zbytek se vylil, což táta jako jediný
z rodiny obrečel a máma komentovala, že pes by to zase nežral
a sousedovic kočkám se zježily chlupy po celém těle. Tuhle
polívku táta vařil třikrát do měsíce.
Hlavní jídlo jsem snad pokaždý jako kluk obrečel. Nechutnalo mi,
ani když mi matka vysvětlila, že vaření stojí peníze, čas a
že jí to děláme s tátou naschvál. Že si měla vzít
Čecha. Že jí to maminka vždycky říkala. Načež táta naštvaně
odstrčil talíř s omáčkou a s knedlíky a řekl pokaždé
to samé: „Že si nedáš pokoj i u oběda,“ vzal si křížovku
a šel si lehnout. „To zas byl nedělní oběd,“ pomysleli jsme
si všichni tři.
Ve všední dny to bylo podobné, ale místo oběda tu byla snaha
sejít se a společně se navečeřet. Takhle to naši spolu
vydrželi. Takoví byli moji rodiče. Řízky, segedín, obalovaný
květák, guláše a králík. To byla páteř maminčina pozdějšího
prima vaření. Nevím, co si maminka představovala pod pojmem „jak
jídlu, tak k dílu“. Často mi to opakovala, snad v domnění, že
ve mně probudí pracovní nadšení. Ani zde nepochodila. Nebylo nám
dáno.
Dnes, když už jenom vzpomínám, musím jí přiznat obrovskou
snahu najít kompromis, udržet rodinu, hledat řešení. Na rozdíl
od dnešních mladých manželství, kdy se vše řeší radikálně
rozvodem.
Žádné komentáře:
Okomentovat