Nevím,
která cesta z Liberce do Frýdlantu v Čechách je hezčí, ale na obou
dvou něco uvidíte. Ta první, když se dáte Mníškem vpravo cestou lesem je jako putování
pravěkem, hustou strání v podhradí, pěšinou, co šplhá mezi skalami a
stromy, co pamatují vlky, zubry, rysy a dravce vysoko na nebi. Další cesta vede
rušnými serpentinami skrze políčka v podhůří vysokých kopců po levé ruce
na dosah zemské hranice se Saskem a Polskem, nedávno restaurované dráhy ražené tunelem mohutným kopcem kousek za Mníškem,
blíže k prastaré Raspenavě. Tam, v Záhvozdí, ne tak dávno plného
medvědů, lišek a možná i šakalů....
Jezdíval
jsem tou druhou cestou rád autobusem. Z okna jsem viděl čas. Nebyla to
Zemanova cesta pravěkem, ale často Wagnerovo africké safari. V příkopech a
na lesních cestách plno Volyňských Čechů, kteří Volyň vyměnili za roubenky
zdejších původních německých obyvatel. Kolem plno cestiček lesem, do luk a
pastvin k dnes polským hranicím, kde žije plno dravců i zvířat dravci
lovených.
Jako
bych projížděl královédvorským safari. Nad hlavou ptáci všech kategorií, od
zahnutých zobáků, ostrých ostřížích očí, velkých i malých predátorů. Na
předlouhé pláni k Dětřichovu plné drátů, na kterých dravci sedávali a odkud
vylétali na lov. Na cestu do Frýdlantu jsem se pokaždé těšil jako malý kluk.
Pokaždé, vždy a znovu. Byla to cesta do „neznáma“, cesta krajem k půlnoci,
naložených povozů, osudů lidí žijících
krásným životem daleko od Pražského hradu, majících tam od všeho trochu.
Malé království uprostřed bájného jezera lesů a hor.
Frýdlantsko,
už vně pohraničních hor, co nás měly chránit před „Chazary“, a divokými Mongoly.
Krajina vod, strání, plná lidí, borůvek, hub a jeřabin, divokých vodních
pramenů, včetně těch minerálních. Kostelů, kapliček a Jizerských hor. Znal jsem
tam i pár lidí. Hluchého Emila Nováka, spisovatele V. Kaplického. Faráře,
přítele M. Rabana, učitele a vojáka, pionýrského vedoucího pana Součka
z Frýdlantu i tlustého primáře a ředitele z Frýdlantské nemocnice.
Frýdlant
v Čechách to je především hrad a
zámek, ve městě nádherná radnice, poutní místo Hejnice, Lázně Libverda
s Obřím sudem, lesy a skály Jizerských hor. Krajina plná nádherných
udržovaných vesnic a měst, hraničních přechodů do polských vsí a městeček.
Krajina textilních továren, vlněných ručně tištěných ubrusů, šátků, dekorací
pro celý svět....
To
jediné z krásy Frýdlantska a Nového Města pod Smrkem už není. Celé
textilní odvětví průmyslu této oblasti zmizelo, jako bys mávl kouzelným
proutkem. Od Leedsu v Anglii po Augsburk ve Švábsku není textilek.
Obracejte se prosím do Pekingu, tam dnes vyřizují i frýdlantské objednávky.
Ostatním odvětvím průmyslu se snad i vede lépe. Uvidíme. Frýdlantsko je především
kraj, co má, jak se dnes říká „koule“, a má chuť žít. Na každém kroku je to
vidět, je tu krásně, dá se tu dýchat i odpočívat, jeďte se o tom osobně
přesvědčit. Najdete zde o mnoho více, než co se mi vešlo na papír.
Žádné komentáře:
Okomentovat