Nebylo kamaráda, příbuzného, nebo jiného kluka z naší ulice, aby neměl období, kdy nevyšel ven bez dřevěného meče, meruny, pistole. Žádný plast, ale dřevo, měkké voňavé dřevo. Škoda, že už nevidíme, jak táta řeže kluka, co si na hraní vzal místo meče dřevěného, meč co dal dědovi ruský car a jeho medaili, kterou dostal od prezidenta Beneše v Londýně....
Každý Z nás si s něčím hrál. Vděčná byla zvířata,
která ale neměla trpělivost, jakou si každý přál. Hloupé byly
kočky, pes vrčel, ptáci při první příležitosti zvedli křídla,
žáby se daly pouze nafouknout brčkem. Zezadu. Pak odpluly docela
rychle v dál.
Meruna, neboli míč. Brali jsme ji vážně, jako by šlo o život.
A pak vše, co zbylo po Němcích: nože, torsa pistolí, munici,
přilby, plynové masky. A teď kam s tím vším, aby to rodiče
nenašli? Chovali se k nám dětem nemožně. Mimo jiné chtěli,
abychom si uklízeli. Kostky, autíčka, stavebnice, knížky. A tak
to šlo pořád dokola: dovnitř, ven a zase zpátky do krabice a do
skříně, pod postel… Už proto nechci nikdy víc, být dítětem
a současné děti lituji, protože si dovedu představit
vysokoškolsky vzdělanou matku a stejně chytrého taťku, jak velí
dětem a šíří šikanu po
celém nově zatepleném paneláku.
Já neuklízím ani dneska, protože si pořád s něčím
hraji. Hlavně knížky si dělají svévolně, co sami chtějí.
Neudrží se, pořád cestují, jedna druhou v regálech
navštěvují a hlučně debatují. I známky vyskakují z alb a
opalují se na koberci. S něčím si stále hrát, být s partou,
něco - někoho milovat, něco hledat – sbírat, sportovat – to
je něco.
Míč je ideální pro ulici, zahradu, i hřiště. Řekl bych, že
každý kluk, je hravý a soutěživý. Pokud je mi známo, nic na
světě nezve k více hrám. Hráli si kluci v Římě na
gladiátory, v Egyptě si z písku stavěli pyramidy, za
velké buržoazní revoluce ve Francii si stavěli z dřívek
gillotiny. Já, coby dítko, si hrál v padesátých letech se
stavebnicí Merkur z dírkovaného plechu. Syn si ve školce na
konci 70. let vystřihoval Remkovy fotografie z časopisu.
Dětské hry byly vždy tak trochu o dějinách. Děti v Německu
milovaly Hitlera, v Rusku Stalina, v Číně Mao Ce Tunga a
byli jejich nejmilejší hračkou. S plyšákem do postele, lodičkou
do vany.... Spřádali jsme plány, jak koho zachránit, být slavný
jako kapitán Korkorán, major Skorzeny.
To byly naše hry, naše tajemství. Prožívali jsme je cestou
s košem na trávu pro králíky, s hráběmi přes rameno,
když jsme šli obracet seno. V dílně, když jsme si stavěli
motokáry, lampičky, hledačky kovů, pokladů, při výpravách na
chrousty, kobylky, hady.... Z každé výpravy jsme se vraceli o
něco chytřejší, pokousaní, zmlácení, ale živí natolik, že
jsme hned plánovali další výpravy..... Měli jsme dost času a
žádné problémy. Bylo nám jako nikdy potom, byli jsme úžasně
mladí a šťastní..
Žádné komentáře:
Okomentovat