27. července 1929 se pan doktor
Birken v Masarykově ulici č. 68 v Hrádku nad Nisou chytil za hlavu a
jistě zanaříkal: ,,Tak se mi stavba mojí vilky pěkně prodlouží! Zatracení
archeologové, ti se mi tady vyřádí,“ a měl pravdu. „A měl ji vždycky,“ říkávali
nemocní.
V hloubce 1,60 m pod povrchem
ulice byla nalezena téměř neporušená lidská kostra. Chyběla jenom přední část
hlavy – obličejová partie, od horní čelisti k očnicím, části lopatek,
pánve a žeber. Úplně chyběla pravá ruka a chodidla. Kostra zaujímala polohu
skrčence. Kolem ní byly do tvaru rámu narovnány křemen, pískovec a břidlicový
štěrk velikosti od tenisového míčku až po velikost míče na fotbal. U hlavy měla
kostra čtyři pazourky. U kostry ležel jeden opracovaný kámen – řezadlo, snad
nůž z křemene. To vše uloženo v třetihorním jílu.
Ve vzdálenosti asi 3 – 5 m byly kolem
kostry nalezeny kusy dřeva. Na odkrytém, přilehlém svahu byly objeveny
v zemině dva černé pruhy a dlažba z plochých kamenů pokrytých glazurou
snad ze sazí. A všude kolem opracované pazourky a střepiny opracovaných kostí.
Vše nasvědčuje, že je oprávněné se domnívat, že svah a návrší nad nalezenou
kostrou bylo součástí prehistorického sídliště,
někdy z mladší doby kamenné.
Nakonec se nákladný a zdlouhavý
archeologický výzkum nekonal a pan doktor Birken svou vilu postavil
v předpokládaném termínu… O osmdesát let později se téměř stejně rychle
postupovalo v okolí Příšovic na Turnovsku.
Hrádecká kostra se odstěhovala do
tehdejšího místního musea, kde z ní do současné doby mnoho nezbylo. Ještě,
že se tu pod dlažbou náměstí před lety našla novější, zachovalejší
s lehčeji zapamatovatelnou legendou.
A ještě k těm prehistorickým
nálezům. Žitavské muzeum vlastní kamennou sekyru, která se našla v Hrádku
při kopání domu č.p. 134 v hloubce 4 m. Její zapůjčení současnému hrádeckému
muzeu se stává, doufejme, předzvěstí hlubšího zájmu veřejnosti i politiků o
dějiny naší oblasti. Vždyť právě zájem o ně by mohl vést k případnému
znovuotevření archeologickému výzkumu v Hrádku nad Nisou nebo Grabštejnu, aby
tak byla potvrzena domněnka, že právě Hrádecko a okolí patří k nejstarším
místům trvalého osídlení na našem území.
O tom mě vždy přesvědčoval můj přítel
a znalec nejen dějin Hrádecka, pan učitel Vladimír Říha, který mě svým
vyprávěním inspiroval i k napsání těchto řádek.
Žádné komentáře:
Okomentovat