Bedřichovský les. Poznal jsem ho ještě v první polovině
minulého století. Na jeho úpatí stál tehdy větší dům, rekreační podnik pražáků,
kteří nám místním, tím myslím bedřichovákům a machnínským, ukrajovali z borůvkového
koláče a smaženice z hub, které tu rostly.
Les to byl úžasný, trochu jiný, než ten, co roste
v Jizerkách, nebo na úbočích Ještědu. Ten bedřichovský les má dnes opravenou empírovou kapličkou
z počátku 19. století, která v padesátých letech minulého věku byla
ještě k světu.
Tenhle lesní porost mezi Chrastavou, Krásnou Studánkou,
Bedřichovkou a Stráží nad Nisou je takový zvláštní. Ani pes, ani kočka. Je
zelený, modrý, plný vody, sem tam močál, plný těch prvorepublikových staveb bunkrů, cest a cestiček. A muničáku
liberecké posádky. Bůh ví, co tam ti vojáci - profesionálové dnes mají.
I dnes je to ale les docela báječný, kam je možno dojít se
nadechnout borovicovo-smrkového vzduchu, nebo projet ho autem skrz na skrz až
do Chrastavy kolem střelnice na hliněné holuby, kde vám v hájovně před
vánoci prodají vánoční stromeček. Co já jich tam za mlada kupoval.
Bedřichovský les má bezva atmosféru příměstského
lesoparku, kde sice potkáte spoustu
známých tváří, ale jsou zde i krásná lesní zvířata. Jen se musíte chovat tiše a
ne hulákat jako ti, co se v lese chovají jako doma. S tím jsem neměl
nikdy potíž. Kolo jsem opřel o první smrček a hurá do lesa. Je výhoda vědět,
kam s jistotou zamířit, co Vás kde čeká. Kde je mech, kde mravenci, kde
ostrá vysoká tráva, kde jsou ty kulaté bílé
kameny, kde zpívají ptáci. Kde stojí
pojízdné včelíny, kde jsou krmelce, a kde rostou zaručeně houby. Kam si můžete v létě
lehnout na deku, a kde vás jistojistě zaručeně nic víc než komáři nepokouše a
nezadáví, nebo kde v zimě leží tolik sněhu jako na Jizerce, a kde je
nejhlubší tůňka. Kde jistě uvidíte srnky, na obloze predátory, kde je plno žab,
kam chodí laně pít....
Víte, můj les to není, nic jsem tu nepodědil, a přesto si tu
připadám jako by mi patřil světa lán. Snad, že tu slunce praží skrze stromy, a
já si čím dál častěji sednu na pařízek a čekám, až se mi bude dýchat líp ... Ty
pomíjivé chvilky, kdy je les slyšet skrze trylky mušek, včel, vosiček a všech
těch, co kolem létají je, jako byste seděli v koncertní síni a poslouchali
Mozarta. Jako by Vám četl pan Pelar
píseň písní, Bach hrál na varhany, nebo Chagall maloval svět plný trýzní
a vy tu seděli a poslouchali a dívali se jako zařezaní.
To vše jsem tady, v lese na Bedřichovce zažil. I jedno
z prvních milování. Můj les je stále lesem krásným, kam se vracím, lesem
ranního úsvitu i světem, kde slunce když zapadá, můžete na něm nechat oči...
Žádné komentáře:
Okomentovat