Patřím k těm, co ještě dlouhá léta po válce spěchali do
Prahy černými hvozdy cest, ne nepodobným těm, o kterých píší historičtí
spisovatelé. Cesta hlubokými úbočími, které se vzápětí mění na strmá stoupání,
aby opět na dlouhých rovinách potrápila toho kdo spěchá. Ano, to byly první
kilometry cesty těch, kteří se rozhodli jet do Prahy přes Černou Louži, Polesí,
Jablonné v Podještědí a Boleslav do Prahy. Jet přes Černou Louži,
znamenalo zavrhnout cestu do Prahy přes Grabštejn a Bílý Kostel do Liberce,
český Semering - Záskalí, Hodkovice nad Mohelkou a dál Sychrovem a Turnovem do
Prahy.
Obě cesty hned při nástupu znamenaly lesní serpentiny, a tak
trochu něco víc strachu, co se stane, když budu mít poruchu. Ono tehdy to
vypadalo na silnicích trochu jinak, než dnes z Hrádku do Liberce. Těch
zhruba třicet kilometrů se vaše auto nepotkalo s žádným jiným. A pamatuji,
že při sjíždění od Grabštejnu do Bílého Kostela, přesto, že i tenkrát zde byla
značka ,,Pozor zvířata“, bylo tu zvířecích sebevrahů tolik, že je počítali na
desítky.
I kvůli vojákům z nedaleké posádky Grabštejn, kterým to
líp cválalo na koních prostředkem silnice, se jezdilo autem do Prahy raději
přes Černou Louži – Polesí nejromantičtějším krajem našeho pohraničí…. Nedivím
se Karolině Světlé, že své pašeráky posílala do Žitavy (do Saska) a pak po nich
nechala střílet právě tady. Líp se jim tu umíralo a sacharin sládl na jazyku o
něco víc. Slunce tu svítilo vysoko a byl tu božský klid.
Cesta to byla celkem oblíbená, i kvůli počtu hospod
s kompletní obsluhou až po Údolí sv. Kryštofa. Cesta vedla dál podle hradu
Lemberku kopírovala nejstarší místní zemskou stezku kolem Ojbína, pod hrad
Karlfríd přes Žitavu do Saska a výš k moři. Kdo by jezdil přes Grabštejn a
Záskalí, pod Sychrovem? Každý raději volil Kuřivody a Černou Louži – Polesí, a
to ještě v druhém pololetí minulého století.
Všechno změnily obchvaty měst, rychlostní silnice, zpevněné
vozovky, zázemí pro automobilisty, auta, co jim nevadily kopce, náledí, protože
mají moderní pneumatiky a k dispozici i dobré hospody a jejich rozšířené
služby, ubytovací možnosti, přilehlé chatičky. V dobách socialismu se
Polesí proslavilo hospodou v Černé Louži při státní silnici, kde
společenské organizace Národní fronty připravovaly konference, výroční schůze i
oslavy MDŽ. Pracovalo se na nich i přes noc, jen s krátkým odpočinkem, a
právě tohle sofistikované počínání ničilo romantický obraz Polesí.
Dnešní Polesí a Černá Louže jsou opět jen lesy a skály,
skály, obnovené cesty, lesy a úžasní místní lidé. Není snadné najít soulad mezi
všemi, stálými i přechodně pobývajícími, ale když to jde v přírodě
v hustém lese, pak to jde i mezi lidmi. Z Polesí totiž kouká
romantika a pohoda, jako sláma z bot a
lidé se sem vracejí. Jsou tu doma, což pro nás starší je slovo, které by
se mělo psát s velkým písmenem na začátku slova.
Žádné komentáře:
Okomentovat