V Machníně jsem znal oba. Paleček z Nové čtvrti měl
k našemu prádlu asi půl minuty letu, Němeček, můj budoucí tchán asi
minutu. Z opačné strany. Kresta z Chrastavy asi 3 minuty. Operační
pole všech tří leteckých holubích armád cvičilo nad poli za machnínským
kostelem. Tam obvykle docházelo k rozsáhlým manévrům a cvičným útokům. Tak
jako jsme kdysi 9. května obdivovali sevřené perutě našich leteckých bitevníků
nad Strahovem, tak bylo vidět něco stejně vlastenecky organizovaného nad
Machnínem směrem k libereckému letišti.
Spojené holubí svazy, dá-li se to tak říci, terorizovaly své
okolí, především sušící se prádlo na šňůrách v celém Podještědí. Teď si
nejsem jist, zda mezi holubáře nepatřili i další sousedi. Já byl v té době
malý kluk, který tak trochu i koktal a tudíž jsem rezolutní matkou nebyl
připouštěn do širších dámských diskuzí… Ono šlo těžko v malé obci někoho si
rozkmotřit nepodloženým tvrzením, že právě jeho holubi dělají, co nemají.
Kdo ví, čí to byl
exkrement, ale spadl z mračna holubů vracející z průzkumného letu domů, do
Chrastavy, do machnínské Nové čtvrti, nebo k Němečkům. Maminka si stejně
šumot holubích křídel vykládala pokaždé jako nálet luftwaffe na Vysočany za
války, ale tatínek jí věcně vysvětlil, že doba už je jiná a holubi dnes mají i
jiné poslání.
Psala se padesátá léta a byl tu fenomén Picassovy Holubice
míru, symbol budoucího světa bez válek a válečných střetnutí. Myslím, že si to
uvědomovali i místní holubáři a na konto Picassovy holubice zvyšovali stavy
svých výstavních exponátů, jak svým holubům říkali. Faktem je, že nebylo
veřejné veselice, aby na ní holubáři z předem připravených bedýnek holuby
nevypouštěli a tak i oni demonstrovali za mír na Modré planetě a zároveň tím
zavřeli ústa válečným štváčům…
Tatínek důrazně objasnil mamince, že by za někoho takového
mohla být považována i ona, kdyby holubí trus na našem sušícím se prádle dál
rozmazávala. Nevím jak, ale tomuto argumentu zakrátko podlehly všechny ženy z obce,
přistoupily na mírové řešení a holubů si postupně přestaly všímat.
A já? Já jsem se naučil počítat časy holubům, kteří závodili
na trasách stovky kilometrů vzdálených od svého domova. Na cestách domů, kde jim
už v cestách nestály naše maminky s vypraným prádlem na šňůrách, ozbrojené
konflikty, války, přestřelky. Holubářů v Machníně ubylo, stejně jako šňůr
s vypraným prádlem i těch, co na holuby vzpomínají. Patřili k obrázku
mé milé vesnice mezi Chrastavou a Libercem, vesnice minulého století.
Žádné komentáře:
Okomentovat