Malujeme

Protože babička zakázala tatínkovi výhodně koupit jakýkoliv ,,konfiskát“ v pohraničí po válce, tak se u nás maloval maximálně dvoupokojový byt a žádná vila, nebo něco podobného. Ale i tak, z pohledu malého kluka, kterým jsem byl v poválečných letech minulého století, to byl horor. Každé čtyři roky si matka umanula, že budeme malovat a podřídila tomu chod domácnosti na dlouhý čas.

První den se mi ze školy ani nechtělo. To, co mě doma čekalo nebyl domov, ale domácí teror. Okna bez záclon, nábytek uprostřed pokoje, lustr zabalen do novin, sporák zabalen do hadrů, domácí oheň uhašen. Uprostřed toho všeho papíry na podlaze, kýble s vodou, sádrou, štafle a máma s vlasy do drdolu a s šátkem kolem čela s uzlem vzadu na temeni hlavy. A když už nemohla, tak zaskočil některý z okruhu známých sousedů, strýčků a profesionálních malířů, protože nebylo malování, aby se něco nepředělávalo.

Začalo to tím, zda nahoře linku, nebo ne? Váleček? Někde kus tapety? Kdo ten svinčík umeje? Pane, za tu chvilku takové moře peněz! Co zbylo, to si můžete ponechat. Ten kyblík tady nechte, já si je umyju… 
Jen jednou matka uprostřed malování odešla s tím, že strýček to se mnou s tátou zvládne. Táta to naštěstí odnesl jen ledvinovou kolikou a já štěstím zářil, neboť konečně budu mít vlaštovky na stropě. Můj dávný sen. Jen ta odvaha si o ně říct. Otec ten se podvolil. Vlastně se ho doma nikdy nikdo na nic neptal. Fungovalo to tak, že táta platil a dohadovat se s mámou si nedovolil.

Matka ale dala na sousedky Fořtovou, Hradcovou, nebo Ešnerovou. Každá přišla s něčím novým. Ovšem vlaštovky na bílém stropě a modrou barvu stěn se mnou vymyslel táta. Co to bude stát? Malíři maluj! Mít větší prostory, táta by nechal podle sebe vymalovat vše a měli bychom doma Sixtinskou kapli. Ta symbolika, ten boj s větry, ta touha jednou mít navrch, ten věčný boj s inkvizicí. Táta to v sobě vybojoval a malovalo se nejen bez mámy, ale i bez sousedek. A jak to dopadlo? Nemluvili spolu půl roku. Svaz žen se cítil uražen, v obci bydlela hrbatá, co dělala u soudu a radili se i s ní, jestli to není na žalobu.

Kamarádi se k nám chodili dívat, protože doma slyšeli, jak daleko mohou chlapi zajít, když je manželky přestanou hlídat. Úplně nejvíc chvály získaly mé vlaštovky, neboť ty si nedovolil mít doma na stropě nikdo jiný. A tak malování, to krásné milování,  bylo u nás hororovým příznakem ne nepodobnému stěhování, přímému ohrožení ohněm či velkou vodou.

Jinak to ani u nás doma nešlo. Bylo to v  dobách minulých, dávno již ztracených v šerosvitu dávných věků, kdy doma vládly Ženy s r.o.