„Vlastičko,“ slyším, jak říká teta Božena mé mamince. „To
máme děti! Visí nám na kapse.“ A maminka se ptá: „Na jaké kapse?“ „No přeci od
kalhot.“
Tehdy mi bylo přes dvacet let a přesto se mě to hluboce
dotklo. Už jenom být závislý, vědět, že se neumím postarat sám o sebe. To byla
tehdy výzva. Pro děvčata, co se neprovdala do pětadvaceti, pro kluky, co
,,chlastali ligu“ a třásly se jim ruce už ve třiceti, které rodiny odepsaly, a
kdy sami už nevěřili, že by si jednou začali řídit své věci sami.
Od té doby uteklo hodně vody a je tu nový fenomén, vdávat a
ženit se co nejpozději, i bez partnera žít zdarma u rodičů, a ušetřit co
nejvíc, a co nejdéle. Už bez zábran a bez uzardění bez výčitek a špatného
svědomí… Dříve šlo o jedince, kteří se za ,,vykořisťování“ rodičů málem
styděli, dnes o většinu, která dobře ví, kolik ušetří, a kolik může někdo za
ušetřené jinde utratit. Nevím, jak se takovému jednání říká dnes, ale my jsme
mu říkali vyčůranost a zbabělost. Bože, jak je to všechno jednoduché! Přijít po
práci domů k hotovému, teplému, vyžehlenému, ke všemu na svém místě. Jak
bych přál sobě i Vám, aby vždy měl každý vše, co potřebuje! Ale to byl ideál
právě v té minulé době. Ideál, který neobstál.
A právě to by měli vědět současní mladí ,,rozhněvaní“ muži,
kteří nijak od maminek nepospíchají a budují si doma takový malý soukromý
socialistický stát, kde se rodiče starají o blaho toho, komu se z bytu
nechce, komu je dobře doma u maminky a on to ví.
My, kdysi před tisíci lety, museli jít v devatenácti
letech na dva roky od maminky na vojnu. Po dvou letech, která dnes, jak je
vidět, mladým mužům k dosažení dospělosti schází, jsme se pod sukni
mamince už většinou neschovávali. Začali jsme žít za svoje bez toho, že by nám
rodiče dál sloužili a my jim určovali co mají dělat, čím by nás uctili.
Hodně se toho změnilo po roce 1989. Ne všechno ve prospěch
starých lidí, jejich sociálního zabezpečení, důchodů, a jistot v době
nemoci, následků stáří. Je na vás, mladí přátelé, jak se postavíte k přání
svých rodičů, vidět co nejdříve další generaci, jejich vnoučata. Sami by ve
svém věku potřebovali pomoci uvařit, vyžehlit, a to hlavní, popovídat si s
vámi, posedět v parku, zavzpomínat na to, že jste je kdysi měli rádi. Oni vás
stále milují.
Žádné komentáře:
Okomentovat