Asi vám to nepřijde úplně fér, ale byl to skoro hrad na
ostrově. Vodní hrad a téměř nikdo o tom neví. Kdyby nebylo železnice, tak by
nebylo ani onoho umělého náspu, po kterém dneska spěchá vlak z Liberce do
Chrastavy, Hrádku, do Drážďan…
Byly doby, a já ještě pamatuji, že se dráhy staraly o své
drážní domky, budovy, čekárny, zastávky,… Už tomu dávno tak není. Slušnost
nahradila komerčnost, a kde nemá hlavní slovo párek v rohlíku, tam je
neposekaná tráva, kopřiva a bodlák. Plechová klec pro kanára. Tak vypadá
zastávka Machnín – hrad. Je ozdobou - neozdobou příležitostné zastávky -
nezastávky, která ČD hlavu nedělá, ale zároveň překvapí – nepřekvapí pasažéra,
který z vlaku jakoby viděl – neviděl hrad - nehrad, v kraji
nekultivovaného pralesa dopravní společnosti, která peníze má – nemá. Tedy spíš
má na zlaté padáky svých mimořádně výkonných – nevýkonných úředníků… Tak jsem
si pobrečel a zasmál se nad ignorancí Českých drah.
Spějme vzhůru ke hradu, neboť naše hrady a zámky to je Řeků moře,
Poláků silniční posypová sůl, Francouzů žabí stehýnka, a islamistů jejich poutě
do Mekky. Hrady, zámky, česká muzea, galerie a výstavy. Brzo je představíme nově
v jednom z oddělení nákupních center při okraji našich měst a vsí. Ta
poloprázdná zastavěná plocha, kde se nepasou bílé ovečky, neběhá za nimi pes a
jejich bača, kde boudu a salaš nahradila betonová pasáž. A plocha velká jako
kráva, která se tady mimochodem taky pásla.
Už bylo dost pláče ředitelů, všelijakých slavných muzeí,
neboť ty je možno přestěhovat do poloprázdných velkonákupních center. Čemu se
bránit, je to je byznys a jestli totéž uměli udělat v 16. století páni
z Hamrštejna, tedy vzít klíče od hradu a fláknout s nimi do řeky,
hrad nechat pánu bohu a jít za lepším, co by ředitelé muzeí a galerií neflákli
při svém vzdělání klíče do stejné řeky.
Nic nového pod sluncem. Říká se tomu ekonomie a učí se to od
středních po vysoké školy. Je těžké se tomu bránit a není možné prohrát. Zájem
lidí už není o husitství, ani o národní obrození, pryč multikulturou, socialistickou
vědou, kapitalismem. Přichází doba konzumu, která sama jistě jednou rovněž
skončí. Nepomohou jí k záchraně ani implantáty sbírek muzeí a galerií, výstavy
a doprovodné programy. Někde za bukem – za palmou se tomu smějí islámisté a
čekají na svou oslabenou kořist. Jejich doba rovněž přijde, jde o to, jak
dlouho vydrží naftové prameny…
To všechno stojí psáno v mechu na kamenech včas opuštěného
vodního hradu mého mládí, na Hamrštejnu. Třeba ne tak úplně doslova, ne všechno
na kamenech. Kdo umí číst mezi kameny, ví, co je tam psáno a nemusí jezdit brzo
ráno do Prahy studovat ekonomické zákony.
Tady se každý dozví, kdy, jak a úplně přesně a proč se nikdo
nestará a neopatruje zastávku ČD, proč nikdo neseká kolem vysokou trávu, proč to
tu kolem vypadá, jako když člověk nepotkal ještě člověka a husité tady proběhli
kolem před obědem. Dinosauři z Prahy ani neví, kde taková zastávka je a
proč tady vlak staví - nestaví.
Nic ve zlém, lidi z Prahy trápí větší věci, kam na
dovolenou, kam za vysokou politikou, komu co přišoupnout, jak si udržet teplé místečko…
Buďme lidé a, přejme jim to. Budou to oni, kdo se bude muset jako první učit
psát zprava doleva arabskými písmeny, nebo opět azbukou. Končím-li, pak ne
proto, že mě někdo nutí, ale že se mi chce. A pokud tvrdím, že Hamrštejn byl
téměř vodní hrad, pak k tomu mám své osobní důvody – nedůvody.
Hrad – nehrad je tam v lesích úplně sám a téměř
zapomenutý.
Žádné komentáře:
Okomentovat