Není blešák, sousedův byt, pohled přes okno, inscenace v TV, abych
nešmíroval, zálibně se nekoukal, nekupoval, nenabízel a nenesl si domů něco ze
dřeva. Jsou to dřevění sloni, krabičky malé, větší, krabice, truhličky, cokoli,
co mi pak doma dělá velkou hromadu. Co k tomu dodat? Jsme všichni nějací a
dělat si problémy zvládne každý.
Krabičky a věci ze dřeva mě drží dlouho. Pod schody na půdu jich je tolik,
že už ani nevím, jak vypadají ty naspodu. Ty nahoře o sobě dávají vědět samy,
protože se hroutí a chtějí dolů, prý podle fyzikálních zákonů. Bojím se, že mi brzo
přerostou přes hlavu. Co dělat? Jsou to prostě má malá dřevěná šuplata. Do
každé dám nějakou maličkost, aby ti po mě v ní našli suvenýr z cest,
malé ponaučení o cestě, která nikam nevede, a přesto tu je a není z ní kam
uhnout.
Dřevo voní i po létech. Není to plast, ze kterého mi naskakují oranžové
pupínky. Dřevo je dřevo, jako Solnohrad je hlavní město Solnohrad. Má své
mouchy, panty, uzávěry, řezbu, kresbu a co já vím. Má svou legendu a jen si
domýšlím kolika rukama prošlo, než u mne zakotvilo doma pod schody.
Píši všem, co mají rádi věci ze dřeva a krabičky obzvláště, protože dnes
už jich zas tak moc není. Ty dnešní plastové mě opravdu neberou. Jsou ohyzdné a
nestojí ani za to, brát je do ruky. Asi jsem staromódní, ale řekněte sami,
nepohladí i Vás krásná dřevěná věc, krabičku nevyjímaje?
Krabičky mají šmrnc. Jsou i prapodivné. Ukrývaly kdeco, stávaly u postele
na nočním stolku, byly plné léků, dobrot, hracích karet, cigaret, špulek,
dřevěných tužek, korálů… Často skrývaly dopisy z mládí, fotky, mince,
klíče, na co vzpomenete, když zavřete oči a vrátíte se do času minulých.
Krabičky plné starých filmů, příběhů a vyprávění, lidí Vám blízkých i těch, co
jste nikdy nepoznali. To vše umí krabička po babičce, po dědovi, o které Vám
píšu.
Aspoň jednu si schovejte. Je lístkem do kina, kam jste v mládí chodili.
Kam chodili jejich původní majitelé. Voní vším možným, často levandulí, jsou
zašlé, mají svá léta, chodí brzo spát, usínají spolu s námi plné, plničké
vzpomínek. Ať jsou tu stále s námi, i když se jejich víčka klíží, nechme
žít spolu s námi. Stále patří do rodiny.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat