Jak
jinak tomu bylo před mnoha léty a celé minulé století! Když si maminka chtěla
užít, musela s přítelem do prostoru stavby uvědomělé mládeže, do
přírodního divadla mezi ostatní brigádníky. To byla ona často vzpomínaná
padesátá léta 20. století. Nosila se kolektivní láska. Pro nás divné milostné
vzplanutí. Vše mělo svůj revoluční řád. Zpívalo se, drželo se v pase,
tančilo, mávalo a manifestovalo se. Tam všude, hlavně na brigádách se mladí
potkávali a otevírali svá neokoralá srdce.
Dnes po mnoha desítkách let píši všem, co našli i tehdy čas na lásku, na
zálety, na čas milovat se, mít děti, problémy, řešit je. I díky tomu řada
z Vás spatřila vůbec světlo světa, narodila se do doby, která se doufám už
nikdy nevrátí. Hodně se žalovalo, jeden druhého hlídal, aby neuhnul
z jasně dané cesty budovat nový řád, nového člověka… Nešlo to. I tehdy,
jako dnes, člověk rád hřešil, miloval přes zákaz, šmíroval sousedku za oknem.
Byla to opravdu jiná, nám vzdálená doba křídy, plavuní, přesliček, prapodivných
ptáků, mořských příšer a domovnic, které šmírování měli v popisu práce.
Dnes píši s odstupem času všem, co se tehdy narodili, aby věděli, jaké
rodiče měli trápení, když chtěli skloubit radování s hlasitým křikem před
radnicí, že prezident USA Trumen má vši, že mandelinku bramborovou, amerického
brouka vyhubíme a budeme střežit hranici míru, jako oko v hlavě. A
k tomu všemu chuť si zasouložit a nemít kde. Prekérní situace, která se
řešila napříč kolektivem a bylo potřeba udělat sebekritiku své rodiny, všeho,
co posílí čas revoluce a bude proti srsti rozkládajícímu se západu.
Píši Vám i těm, co to nezažili. Ach, zálety! Jak to bylo snadné, tak to
mohlo mít i fatální následky. Věci se tehdy řešily přes národní výbor (obecní
úřad), v komisi pro interupci, sousedské vztahy. To bylo, věřte mi,
pošušňání. Výsledek šel na obecní nástěnku, hříšník čelil obecnímu opovržení, a
přesto jsme to přežili. Píši Vám, co tohle znají, zaplať pánbůh, jen
z vyprávění. Svět se mění a minulé století je za námi. Století dvou
velkých válek, budování socialismu a lásek, kterým vděčíme za to, že jsme se
narodili. Proto nezapomínejme, že i ve velké době je možno rozepnout knoflíček
na podprsence, stáhnout si kalhoty. Vyčůrat za stromem do strouhy.
Život je vždy pestrý, krásný, nenechte si jej utéct, protéct jako vodu
mezi prsty. Navždy, vždycky to znovu a znovu zkusit.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat