Ani nevím, zda mohu říci, jak rád se probouzím. Ležím si jen tak, na nic
nemyslím, nic mě nebolí. Jsem tu a to pohladí. Sen? Možná, už nevím, nestál za
moc, ale ráno je pokaždé krásnější. Sluníčko opět svítí. Svítilo dinosaurům,
svítilo tátovi a mámě, svítí mně, bude svítit všem, co se narodí. Nejsme tu
proto, abychom žili věčně. Přesto se mi nechce vstávat, odejít…
Mám život rád. Mít stále starosti ani ne tak o sebe, ale o ty, které mám
rád. Bolí mě všechno na co dosáhnu rukou, bojím se, že až to přestane, nebudu
to já, kdo řekne, že už ho nic nebolí. Bojím se, že až to přijde, bude mi líto,
že nezhasnu já, že zhasne někdo za mě, nebo nechá svítit. Co já vím.
Mám rád všechno kolem mne o něco víc, než předtím. Kamarádím
s domácím zvířectvem. Pes a tři slepice, kterým paní dala jména. Všeobecně
jsou to ale Pompadurky - Francouzky a jsou nesmírně družné a zvědavé. Volám na
ně: ,,Pompompom!“ a psa Vilínka to štve a kontroluje jejich dávku krmení.
V tomhle ohledu nezná bratra. Rád jí, má to po mně. Zašustí pytlík, sáček
od čehokoli a vstává, byť mu to už dělá potíže a jde mne zkontrolovat, zda jsem
korektní a nekrmím ty pernatce z jeho zásob.
Kupuji v obchodě „výrobní salám“ a ukrajuji z něj všem třem. Dnes
už skoro dospělým kuřatům a psovi Vilínkovi z útulku, který si ještě
pamatuje, co je hlad i stálý boj o přežití. On je ze Slovenska, z Podkarpatí,
a dnes žije spokojený život s mou paní a se mnou v Podještědí. Naše
zem je kopcovitá, náročná a krásná, žel ne všichni jsme zdravých nohou, ty i já,
pejsku můj. Je krásné, že to vnímáme a jsme šťastní, že to není horší, že si
navzájem pohovíme. On občas štěkne, já ho pohladím a řeknu: „Hodná,“ a přidám:
„Naše, naše,“ a Vilík porozumí. Lehne si vedle, kde sedím a nechá se drbat.
Nejraději na hlavě. Když přestanu podá mi jednu z obou tlapek, přední, a
je vidět, že si toho drbání cení.
Všechny tři Pompadurky se nahrnou k drátěnému plotu, tam kde končí
jejich teritorium a zvědavě přihlíží, co bude, až si Vilík půjde odpočinout,
napít se vody, zda na ně páníček nezavolá a přinese jim ten „výrobní salám“, který
jim tak chutná. Vše se opakuje. Občas to nevydržím a jdu si lehnout. Když se
probudím, je pořád stejně. Je to krásné procitnutí. Nejsem přehnaně náročný. To
život mě naučil těšit se a být ke stáří přívětivý.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat